Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Březen 2012

Znovu začínám psát

9. března 2012 v 14:21 | Nicolette |  Básničky
Čekám, až řekneš co cítíš,
snad mě tím nezlomíš.

Zdá se mi to dlouho, přec je to pár dní.
Plakala jsem já, potom i ty.
Já žalem, ty lítostí.
Litovals, žes mě nechal jít a ublížil mi, nezvládal, že já to zvládla bez emocí.
Jsem taková, ty pláčeš, já uvnitř bojuji a dál den co den se vztyčenou hlavou funguji.
Nezastavil se čas, ten dál plyne kolem nás.
Jako voda v řece sílící s oblevou, jako racci nad skálou.
Vyrovnávám se den za dnem s tou strátou, pomalu, krok po kroku jdu dál.
Ty stále pláčeš a prosíš. Tak tedy ano, slevuji.
Bude to ale těžký boj, připrav se na možnou prohru.
Bojím se, že vyhraješ, já ti otevřu znovu svou bránu, ale zlomíš v ní klíč, což by bolelo.
Bolí už to teď, na půl cesty. Krvácím a přesto, stále to cítím.
Ten cit, co nezmizel ani se zradou, slábne a přec sílí spolu s odcházející zimou.
Je tu a neodchází, proto prosím už neplač a vyslov slova rozhodnutí.
Rozhodnutí o životě mém i tvém, jakoby ten most mezi námi nikdy nebyl narušen.
Narušen ale byl a jen ty máš maltu na jeho opravu.
Nechci být prasklý most, zalep mě nebo zboř.
Definitelně to rozsekni, ať s tebou nebo bez tebe můžu učinit další kroky.
Kroky osudu, kroky mé. Když budeš chtít, budou společné.

Ono to nějak vykrystalizuje

9. března 2012 v 14:14 | Nicolette |  Diary
No, dlouho jsem zde opět nebyla. Nebyl čas, ani nálada.
Maturitní ročník v plném proudu, pomalé rozkoukávání na trhu práce, příprava na přijímačky a soukromé problémy jako nikdy. Tak to je shrnutí mé momentální situace v jedné větě. Takhle napsané na dvou řádcích to vypadá strašně banálně, ve skutečnosti mi to trochu přerůstá přes hlavu.