Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 32 Konec nemusí být opravdu koncem

15. září 2011 v 16:25 | Nicolette |  Já a Dimitri
Tak, máme tady poslední díl, je to trošku smutné, že příběh končí... ani mě se to nelíbí, možná s tím časem ale něco udělám... přeji pěkné počtení a omlouvám se, že to tak trvalo.


Přemístili jsme se na místo, které jsem ještě nikdy neviděla a ani jsem neměla tušení o jeho existenci. Toto místo se nacházelo uprostřed neprostupných lesů, dalo se tam ale překvapivě dostat auty. Projeli jsme velkou ozdobnou bránou, která byla součástí hradeb, to co následovalo mi vyrazilo dech. Spatřila jsem obrovské nádvoří, na jehož konci byl obrovský hrad z dob našich dávných předků. Dimitri z mého výrazu asi vyčetl, na co zrovna myslím.
"Hrad je ze čtrnáctého století, opevnění z patnáctého a tepaná brána ze sedmnáctého, ta nahradila původní dřevěnou, která nevydržela nápor času a ani nepřátel."
Střecha zářila do svého okolí červenou barvou, bylo zde několik věží. Samotná centrální stavba měla minimálně tři patra. Nezastavili jsme ale na nádvoří, jak jsem si myslela, ale auta zajela do další, menší brány, která vedla do rozlehlých a překvapivě moderních garáží. Po vystoupení z auta a cestě luxusním výtahem jsem shledala, že opravdu není dobré soudit věci jen zvenčí.
"Lásko?"
"Ano, Dimitri?"
"Neboj se, zvládneme to." Chytil mě za ruku a já mu začala věřit. Šli jsme chodbou, která byla starobylá, ale na jejích zdech byly díla moderních autorů nasvícená jako na nějaké expozici v muzeu. Zem byla pokrytá rudým kobercem a kolem oken složených z mnoha malých tabulek byly pověšeny těžké závěsy ve stejné barvě. Dveře, ke kterým jsme mířili, byly těžké, vyřezávané do tvarů růžového keře, uprostřed se lví hlavou.
"To je trůnní sál, proběhne tu korunovace." Zašeptal nám zezadu Peter. Při jeho slovech jsem se začala jemně třást. Podle Kristine tu bude veškerá honorace našeho světa. Všichni místokrálové ze všech států. Ti nejvýznamnější.
Dveře se otevřely, zavřela jsem oči a víc zmáčkla ruku mé lásce. Když jsem oči znovu otevřela, tak jsme kráčeli pomalou chůzí rozlehlou místností ke stupínku s dvěma trůny. V místnosti byly stovky upířích očí, které ostřížím zrakem a skrytými talenty sledovali každý náš pohyb a plno jiných věcí. Nepodívala jsem se do jejich očí, bála jsem se těch pohledů jako čert kříže.
Před usazením na vyřezávané trůny jsme se poklonili shromáždění a potom za potlesku usedli. Předstoupil Robert. Teď se všichni přítomní poklonili jemu, nikdo se neopovážil zvednout zrak, dokud nezačal mluvit.
"Vážení shromáždění, všechny vás tady srdečně vítám u této slavnostní události. Jak jistě víte, tak dnes jsme se zde setkali proto, abychom mezi sebou přivítali nové místokrále zemí českých." Sálem se rozezněl mohutný potlesk.
Až teď jsem zvedla zrak. Všichni byli krásní, byli tu ženy i muži, všichni oblečení v šatech reprezentujících jejich zemi. Ne však kulturu normálních lidí, ale kulturu našeho druhu.
Muži měli většinou dlouhé pláště se sponami s jejich erby. Některé ženy měly různě zdobené korzety a sukně, jiné byly oblečené jako řecké královny dávných věků. Jedna tam ale zářila jako perla mezi oblázky. Byla to krásná blondýnka, její nohy byly bosé, pokožka bílá a jako satén. V rozpuštěných vlasech se jí třpytily provázky s perličkami splývající ze stříbrné korunky. Šaty měla saténové s výšivkou prokládanou korálky. Pevný korzet se na bocích zužoval do špičky, ze které vybíhala šifónová sukně dlouhá po zem. Její oči byly jantarové jako nás všech ostatních, ale i přesto jí tak zvláštně svítily. Určitě to nebyla obyčejná upírka.
Naklonila jsem se ke své lásce. "Dimitri? Kdo je ta blondýnka?"
"To je Sofie Vicianová, Slovenská místokrálovna. Vedle ní je Marian, její manžel. Až doteď byla považovaná za nejkrásnější z místokráloven."
"Až doteď?"
"Sesadila jsi ji z trůnu krásy." Řekne mi jednoduše.
"Já? Vždyť je mnohem krásnější, září tu jako hvězda." Opáčím pravdivě. Oproti ní jsem šedá myška.
"To si lásko, myslíš jenom ty, pravdou totiž je, že ji krásou předčíš. Kdyby tomu tak nebylo, tak by ses nikdy nestala princeznou krásy, ale byla bys jen obyčejnou místokrálovnou. Ona možná září, ale to je vše, ty máš mnohem více, jsi totiž krásná nejen zvenčí, ale i zevnitř. To ona postrádá." Pošeptá mi potichoučku načež zčervenám.
Robert se vzdálil, a když se vrátil, tak za ním šli dvě křehké podle mě tak šestnáctileté dívky, také upírky. Bylo snadné odhadnout, že jsou sestry, obě byly oblečené v jemných, dívčích šatech. Nesly polštáře potažené rudým sametem. Na jednom byl diadém a na druhém větší a masivnější koruna. Obojí vykládané drahými kameny.
Král králů upírské říše přistoupil až před nás s dívkami v závěsu. Na jednu z nich se obrátil, ona k němu přistoupila s masivnější korunou, slavnostně ji ze sametového polštáře sejmul a předstoupil před Dimitriho.
"Dimitri Wipersi Cullene, tímto skutkem tě korunuji na místokrále české země a zemí v jejím područí. Starej se o tyto země dobře a budiž ti bohové nakloněni umírnit její obyvatele naší říše."položil mu korunu na hlavu.
Dimitri povstal. "Já Dimitri Wipers Cullen tímto slavnostně slibuji poslušnost králům až do konce mých nekonečných dní a také slibuji, že pro země české udělám vše, aby se jejich obyvatelům žilo spokojeně a neměli nejmenší důvody k nepokojům."
Robert přistoupil ke mně s diadémem. "Petro Cullenová, tímto skutkem tě korunuji na místokrálovnu české země a zemí v jejím područí spolu s titulem princezny krásy. Buď věrna svým poddaným, manželovi stůj po boku a plň zodpovědně své povinnosti místokrálovny, aby se tvé poddané dámy nenudily."zasadí mi diadém do účesu.
Také po vzoru Dimitriho povstanu. "Slibuji, že budu věrna všem svým povinnostem a že z této země spolu s manželem vytvoříme dobré prostředí pro život našich poddaných i kdyby to mělo trvat věčnost, protože tu mi máme."
Sálem se rozezní mohutný potlesk. Podívám se na tu krásnou dámu, tento pohled mě ale vyděsí natolik, že Dimitrimu začnu drtit dlaň, kterou jsem mu po usednutí vložila do té jeho. Starostlivě se na mě podívá, pohledem z očí do očí mu naznačím, že si o tom promluvíme později.
Ihned po tom, jak jsme ze sálu uvolněni kvůli starostem o dítě a zavřou se za námi dveře ho to chladným samozřejmě nenechá.
"Petro? Nechceš mi něco říct?"
"No, jen to, že mám asi nového nepřítele. Právě jsem slovenské místokrálovně totiž přebrala titul a ona se netvářila, jako by se jí to líbilo, spíše naopak."
"Ano, dost protestovala, ale pravdou je, že protože ti tento titul uložil sám Robert, tak nemá právo protestovat, protože by to bylo bráno jako zpochybňování královy autority. To jak sama ví si nesmí dovolit, mohlo by ji to stát taky život."
"Přesto z ní nemám dobrý pocit. Ale chápu, že na této pozici ani nejde nemít nepřátele."
"Správně, holčičko." Pohladil mě můj milý po vlasech a políbil mě. Přijala jsem jeho objetí a cítila se krásně. V bezpečí. Jako dítě u matky.
Odněkud se vynořila mladá dívka, asi dvanáctiletá, ale s očima staré upírky. Krásná jako všechno okolo.
"Veličenstva, pojďte za mnou, uvedu vás do vašich komnat, kde vás připraví na hostinu."
Vedla nás spletitými chodbami, asi po čtvrtém zabočení jsem netušila, kudy jsme šli a to bych jako upírka měla mít paměť dobrou.
Zastavila u východu do dlouhé chodby, kde byly jen troje dveře. Oproti tomuto východu byly dveře největší, nalevo a napravo od nich dveře menší.
"Nyní vás uvedu do hlavní ložnice královského páru. Ta je propojena s vedlejšími pokoji, ten nalevo je osobní pokoj místokrálovny a napravo osobní pokoj místokrále. V osobním pokoji místokrálovny je také postýlka pro dceru královského páru. A já jsem vaše komorná královno. Králův komorník se dostaví za nedlouho do jeho osobního pokoje, aby mu pomohl se připravit na hostinu."
I když bych to zvládla sama, tak si nedala říct a pomohla mi sundat svatební šaty. Šla jsem se osprchovat do mé vlastní koupelny, která zářila luxusem, ale jednoduchostí a elegancí. Když jsem se vrátila, na posteli ležely nádherné stříbrem vyšívané zelenkavé šaty. Byla jsem překvapená, když mi nasadila korzet a začala ho utahovat.
"Proč musím mít korzet? Já myslela, že ten se nenosí několik staletí. A navíc moje tělo teď už nic takového nepotřebuje, je dost pevné." Namítla jsem.
"To máte sice pravdu, paní, jenže v našem světě nikdy z módy nevyšly, právě naopak. Bohužel si na ně budete muset zvyknout. Možná jste si všimla v sále, že většina žen je měla. Pro místokrálovny je to vlastně povinný kousek oděvu." Dotáhla surově šněrování, myslím, že kdybych byla člověk, tak to nerozdýchám.
"No, tak dobře, co se dá dělat, budu to muset vydržet."
Když mě dooblékala, tak jsem v zrcadle shledala, že mi to nehorázně sluší. Vlasy mi stáhla jemnou stužkou stejné barvy jako šaty. Vcelku jsem vypadala moc krásně.
"Drahá?" objevil se Dimitri ve dveřích.
"Ano?"
"Oh, jsi nádherná. Moc ti to sluší. Můžeme jít? Maličká už spinká, moc se jí tu líbí." Věřila jsem mu v tuto chvíli a to mi zůstane už navždy, nikdy mu nepřestanu věřit.
"Dimitri?"
"Ano Petro?"
"Miluji tě a vždy budu."
"Lásko, až na vždy. Máme věčnost, teď už ale musíme jít." Vykouzlil mi úsměv na tváři.
"Dobrá, jdeme tedy, ať to máme pro dnešek za sebou." Procházeli jsme spletí chodem, ve kterých jsem se začínala orientovat, až jsme došli do jiného sálu, tanečního. Všichni už na nás čekali.
"Je tradicí, že nově korunovaní místokrálové tančí první, úvodní tanec plesu."
"Dobrá, to myslím zvládnu, taneční mám za sebou."
"Povedu tě, ale pohyb a eleganci máš, budeš překvapená, jak ti to půjde." Políbil mě na ruku.
Můj vyvolený mě odvedl doprostřed parketu, který se vylidnil. Uklonil se, já mu věnovala také poklonu. Začala hrát hudba, něžně mě uchopil a opravdu, nemýlil se, šlo mi to samo, jako bych se pro tohle narodila.
"Valčík?"
"Cos čekala?"
"Něco originálnějšího, nejspíš."
"Je to stará, dobrá klasika, valčíkem se nikde nic nezkazí."
"Máš pravdu drahý."
Zatančili jsme první tanec, uklonili se osazenstvu, to nás odměnilo potleskem.
"Šlo to dobře, nemyslíš?" ptala jsem se ho večer už v našich komnatách.
"Ano, až na urážku, kterou si nenechám líbit."
"Co myslíš?"
"Slovenská místokrálovna odjela i se svým mužem hned po korunovaci, což je nepřípustné, když byli přítomni nejvyšší králové. Je to urážka, která se mě sice netýká, ale její vyřešení padá na moje bedra, bohužel."
"Drahý, nešlo by to vyřešit jemně, diplomaticky?"
"Bude se mi zodpovídat, nic jemnějšího v této věci není možné, bohužel lásko."
"Dobře, dnes už na to ale nemysli a pojď za mnou, našla jsem ve svém pokoji krásné, staré knihy, je tam i hodně poezie, tu miluji. Obzvláště tuto, poslouchej.
Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon a Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…

Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!
Kéž by mě vaše ruka náležela.
Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem.
Pak byste mně snad patřila celá!
Mé srdce hoří pro vás plamenem.
Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám.
co bylo včera, není už.
Pučí mi vousy. Běda čím se stávám!
Ach Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž…!
Ať spadnou cáry těchto bídných rolet!
Překážejí mně jak ten těsný šat.
Mé srdce, nesmíš, nesmíš mně tak bolet.
Já vás mám, Manon, rád…
á vás mám, Manon, rád.
Není to krásné?"
"Nádherné, jen bych to měl předčítat já tobě, až na to stárnutí, to u mě jaksi nehrozí."
"I tak tě miluji."
"A já tebe."
"Ale i tak, ta báseň je překrásná, jakoby ztotožňovala vyšší cíle, něco nadpozemského, více než nádherného, něco dokonalého."
"To bude láska."
"Asi ano, máš pravdu, půjdu se kouknout na malou."
"Přijdu za tebou."
Prošla jsem asi třemi chodbami, šla jsem instinktivně, za vůní mého miminka. Našla jsem ho za krásnými vyřezávanými dveřmi, spokojeně oddychujíc. Posadila jsem se k ní do pohodlného křesla, vzala ji do náruče. Trošku zamručela, princezna, ale jakmile jsem začala zpívat ukolébávku, rychle se uklidnila.
"Madam, postarám se o ni už." Objevila se ve dveřích neznámá žena. Člověk.
"Kdo jste?"
"Nová chůva pro vaši dceru, najal mě váš tchán. Jmenuji se Magdalena."
"Ale jste člověk."namítla jsem.
"Ano, pán chtěl, aby vaše dcera měla nejlepší péči. Já odchovala už pět svých dětí plus tři svěřence. Vaše dítě je člověk a jelikož vy teď budete mít hodně povinností, tak je dobře, že bude mít někoho, kdo se jí bude moci stále věnovat. Nebojte se, pohybuju se v okolí vašeho lidu už delší dobu, jsem se vším seznámena i s tím, že ji chcete vychovat pro proměnu a následovnictví."
"Aha, dobrá tedy. Musím jít, začínají mi povinnosti." Políbila jsem dcerku na líčko a předala ji nové chůvě, abych mohla jít za svou láskou stát mu věrně po boku, což byla teď moje hlavní úloha, být krásná a věrná vládkyně po boku svého místokrále.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 C.V,O.K. C.V,O.K. | Web | 31. října 2011 v 13:31 | Reagovat

krásne :) nádherný príbeh... zhltla som ho za pár hodín, jednoducho ako som začala, tak som nemohla skončiť. naozaj... nádherné =) je vážne smutné že sa to už skončilo. naozaj... nebude pokračovanie? (nie že by to bolo zlé ako to je ale...  tá Slovenská mrcha xD mi nedá pokoja) alebo... nezačneš písať niečo nové? vieš... Práve som našla blog autora ktorého tvorba, fantázia a štýl písania sa mi páči a je mi ľúto pri predstave že ako rýchlo som sa do tejto poviedky zamilovala, tak rýchlo sa má skončiť... Naozaj... Nič ďalšie neplánuješ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama