Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Duben 2010

Anděl...

27. dubna 2010 v 21:50 | Nicolette |  Diary
Nikdy jsem nevěřila, že ho potkám... ale ano, potkala. Není to jediný anděl, kterého jsem potkala... potkala jsem Fariela, potkala jsem jich plno bez jmen... tento je ale z nich jejich králem... pro mě určitě. Ti všichni mi totiž pomohli, on mě ale vzkřísil... Ne doslovně, ale ano. Pomáhá mi zpět na nohy. I když mě přepadají stavy, kdy sotva vydám hlásku a jediné co cítím je neuvěřitelná tíha, prázdnost i praskání na srdci, tak mi pomáhá. Pomůže mi jen tím, že je se mnou, že je tu vždy... Nikdy mu nepřestanu být vděčná ať už kameny života semelou cokoliv... Po tváři se mi kutálí slzy slané jako oceán, ale jeho slova, byť přenášená po síti ve formě písmen mě vrací zpět. Ne úplně, jen dočasně, ale ano. Je mi jasné, že depresí se už asi nikdy úplně nezbavím, ty když jednou máte, tak si je nesete sebou životem a ony se občas prostě ohlásí, abyste na ně nezapoměli, ale teď už vím, že je tu někdo, kdo mi sice nedokáže pomoci úplně, ale vrátí mě zase na povrch a nenechá mě klesnout tam, kam už se nechci nikdy vrátit... Kdo někdy okusil dno, tak ví... Říká se, že člověk má bezednou psychiku. A je to pravda... ovšem jen částečná. Znám to z vlastní zkušenosti. Není nevyčerpatelná, vyčerpat se dá celkem snadno, ale má úžasnou schopnost se obnovovat... umí to velice rychle a tak se zdá být nevyčerpatelná. V tom spočívá naše psychická síla...


Strach...

27. dubna 2010 v 20:50 | Nicolette |  Diary
Bojím se, že ho ztratím. A to jen díky sama sobě. Pomalu se vracím do mého dávno zajetého stereotypu... nechci zpět, ale nedokážu bojovat. A když to nedokážu sama, tak jak mi s tím má někdo pomoci? Když to sama nechápu, jak to může pochopit někdo jiný? I když je mi ten človíček tak blízko... Bojím se vysvětlovat, bojím se všeho. Už zase jsem v zajetí strachu. Úzkosti, které se pomalu mění v deprese (zatím naštěstí jenom slabší), jsou hrozivé. Navíc jsem přišla o tvorečka, který mi vždy pomáhal jenom svým mňauknutím... chybí mi... strašně. Všechno okolo mě se začíná zase sypat... nejhorší na tom ale je to, že si za většinu věcí můžu sama. To, co mě dostává zpět dolů jsou mé chyby, já sama... neumím se sebou bojovat. Umím to s okolím a to dobře, ale je mi to celkem k ničemu, když se nedokážu vypořádat sama se sebou. Poprvé v životě jsem opravdu zamilovaná a troufám si i říct, že miluju. Každý asi totiž ví, že být zamilovaný a milovat je rozdíl. Nechci o něj přijít... už si nedokážu představit svět běz něj... je pro mě jako vzduch, který dýchám i země po které chodím... tráva, i květiny... :o). Je naděje. Chtěla bych být to samé i pro něj... ale bojím se sama sebe... nikdy se mi to ani nezdálo, ale jsem složitější osobnost, než jsem si myslela. Pro pochopení určitě... okolí mě málokdy dokáže pochopit a občas mám s pochopením sama sebe velké problémy i já... vlastně často, ne občas... Sled událostí mi zrovna nepřidává, ale snad se to zlepší... asi se vrátím k mému starému pořekadlu... "Já to zvládnu!" I když mu tentokrát moc nevěřím...

Proč? Protože!!!

4. dubna 2010 v 13:06 | Nicolette |  Diary
Tento článek bych chtěla věnovat jedné úžasné osůbce.
Proč?
Protože tohle je jen pro toho jediného.
Proč?
Protože on je jedinečný, protože on je jiný.
Proč?
Protože mi rozumí, podporuje mě a když cítím úzkost tak mě objímá.
Proč?
Protože mi pomohl dostat z nejhoršího a pomáhá mí abych tam zase nespadla.
Proč?
Protože je chytrý, inteligentní, umí mě rozesmát jako nikdo a protože má tolik zájmů a cílů, které si pomalu, vytrvale vyplňuje.
Proč?
Protože mi dodává energii k plnění si vlastních cílů. Protože bez něj bych stála na místě v strnutí.
Proč?
Protože když mě pohladí po ruce, nebo mě políbí, tak mi létají motýlci v celém těle a když se podívám do jeho krásných očí, tak se mi podlamují kolena.
Proč?
Protože když se začervená nebo usměje, tak vím, že to cítí stejně.
Proč?
Protože mi to pořád dokazuje každým pohledem.
Proč?
Protože jsem na něj čekala strašně dlouho.
Proč?
Protože mi byl seslán z nebe.
Proč?
Jednoduše... Protože ho miluju.


Tohle je pro toho, který mi prosluní každý zachmuřený den a nedovolí mi myslet na smutné věci a když mě něco trápí, tak mi dodává odvahy to zvládnout.
Je to pro toho,se kterým jsem úplná a věřím mu jako nikomu jinému.
Kubi, je to pro tebe, protože ty jsi jedinečný jako každá hvězda na nebi. Moc děkuji za to, že tu pro mě jsi a že to se mnou nevzdáváš, i když to se mnou není lehké a ani nebude. Miluji tě.


nikdy se nevzdám naděje