17. února 2010 v 20:23 | Nicolette
|
Už vážně nemůžu...mám pocit, že další dávku už nezvládnu. Celý svět se mi hroutí pod rukama a nemůžu s tím nic dělat. Copak jsem provedla něco tak špatného, že si to zasloužím? Chyby jsem udělala a velké, za ty budu platit navždy, ale tohle? Moje psychika jako by se zmenšovala do maličké krabičky až se ta krabička zavře a promění se v děsivou pandořinu skříňku.
Když se dnes večer objevil ve dveřích, byla jsem překvapená jako už opravdu dlouho ne. Řekla jsem si fajn, asi má dovolenou, ale ne... .
Mám pocit, že už to horší být nemůže...ale situace mi vždy dokonale vyrazí dech tím, že to jde. Řítím se dolů, ale pořád ne a ne najít to blbé dno. Co když to nezvládnu?
Vždy jsem si na výzvy a složité situace odpovídala takovou větičkou, která mi pokaždé dodala odvahy : "Já to zvládnu." a vždy jsem to zvládla. Co když ale tahle kouzelná formulka teď nepomůže?
Kde je ta sebevědomá krásná holka, kterou jsem byla? Kde je ta elegantní mladá dáma? Není, změnila se v někoho, kdo si na to co byl jen hraje a celkem mu to jde, ale uvnitř... tak tohle je prázdnota.
Nejdřív to byl on, potom vše okolo... opravdu si připadám jako při zemětřesení, cítím ty silné otřesy a téměř vidím jak se drolí omítka na zdech...až spadnou stropy a propadnou se podlahy a já se zhroutím do nikdy nekončící díry. Občas se vyškrábu nahoru na světlo, ale další otřes mě vždy shodí zpět.
Prý se dá dostat i pod dno... tak proč se mi to nedaří?
A to už jsem byla skoro nohoma nahoře pevně, ale stála jsem na okraji a tento mimořádně silný otřes mě shodil zpět dolů a já se u toho pěkně odřela...
No, dost filozofování...mohla bych to takhle rozebírat ze všech stran do nekonečna...ale já nechci... už opravdu nemůžu... všichni se na mě dívají ale jako na mladou, dospělou ženu, která je silná, vždy vše zvládne a dodává sílu a povzbuzení svému okolí...
Nikdo ale nevidí tu nedospělou dívenku, která si neví rady a vyhrává jen díky štěstí, za které pánu Bohu děkuje... Ta dívenka se bojí, není tu ale nikdo, kdo by jí řekl, že to zvládne...že ona je opravdu silná a že nevyhrává jen díky náhodám...
Ona ale ví, že to tak je...náhody...ty jí zachraňují...
Tak, už vážně dost. Bylo řečeno, co být řečeno muselo...
Nikdy se nezvdám naděje... ať už spadnu na dno, či i pod něj... vždy se budu škrábat nahoru... že se odřu? Tomu se říká život... a ten není procházkou růžovou zahradou... tedy, pro některé :o( .
Nicol, vím o čem mluvíš, vím, jaké to je a vím, jak je takový člověk sám. Mám ráda, kdy pomáhám ostatním a jsem ráda, že jim má pomoc pomáhá být lepší a happy, ale dlouho, dlouho jsem byla ten, kdo zůstal bez pomoci... Naštěstí jsem svou pomoc našla. Jak? Někdy si člověk prostě o ni MUSÍ říct ;) Zdravím Tě a přeji hezký den. PS: Ty víš, kdo tento komentář napsal ;)