Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 28

1. listopadu 2009 v 1:36 | Nicolette |  Já a Dimitri
V hale a obývacím pokoji zároveň se odehrával boj, a to ne zrovna malý. Kristine se tvářila nejdříve zděšeně asi jako já, ale potom se její výraz změnil na rozhodný. Rázem jsem pochopila proč.

"Tááák už doooooost!!!" zařvala hurónským hlasem, kterým překřičela vše. Všichni se chytli za uši, ve kterých nám zněla ozvěna jejího hlasu, který určitě bylo slyšet na míle daleko.
"Co se to tu děje? To snad nemyslíte vážně? Roberte? Aneto? Za toto se nám budete zodpovídat." To už u ní stáli i další králové. Já se přesunula k mým drahým. Nynější místokrálové se krčili na zemi neschopni pohybu.
"Aneto a Roberte, vstaňte." Uplatnil svou autoritu Robin, aby mohl záhy pokračovat.
"Tímto vás zbavuji vašich úřadů, privilegií a všeho, co je jakkoli spojeno s hodností místokrálů. To ale není dostatečný trest. Z moci, kterou mi svěřil bůh a můj stvořitel vám těmito slovy beru všechny vaše schopnosti, kterými jste bezmyšlenkovitě plýtvali a nezasloužili si je. Od této chvíle jste těmi nejnuznějšími ve světě upírů. Jste na společenském žebříčku úplně nejníže, poslední z posledních. Cesta do zatracení je vám volná." A bylo po všem.
Dříve silný muž Robert se změnil jakoby mávnutím proutku v trasořitku, kterou by zlomil jemný vánek a krásná a od pohledu krutá Aneta? Z té se stala šedá myška. Její krása během vteřiny vybledla a síla jejího těla ji opustila. Oba se jako ublížená zvířátka odplazila z domu bez jediné naděje na zlepšení svého stavu. Jejich věčnost bude mnohem krutější, než byli oni sami.
Všichni jsme začali dávat tu spoušť, kterou boj způsobil do pořádku, což se nám i přes naši sílu a rychlost podařilo až k ránu druhého dne. Jelikož unavenost naše tělo nezná, alespoň mysl si potřebuje občas odpočinout od návalu informací a situací, což se řeší nejlépe ve dvou, tak se před polednem všechny páry v domě uchýlily do svých apartmánů v domě.
Když jsme vyšli do našeho pokoje a zavřeli se za námi dveře, tak mě Dimitri obejmul a začal lačně líbat. Skoro jsem mu podlehla, když jsem si vzpomněla, že je něco, co mi musí vysvětlit. Odtrhla jsem se od něj a šla ke kosmetickému stolečku z osmnáctého století, vzala kartáč z přírodních štětin a začala si pročesávat mlčky vlasy. Došel ke mně, položil mi dlaně na ramena a políbil mě na temeno.
"Co se děje? Provedl jsem snad něco?"
Podívala jsem se na něj stylem, jestli si dělá srandu a ironicky se usmála. Citovala jsem ho tedy.
"Dovolte mi, abych vám představil svou nastávající Petru Novotnou." Chápavě se rozesmál.
"To mi prosím vysvětli. Od kdy jsem tvá nastávající? Jak se tak koukám na svou ruku, tak nevidím nic, co by tento stav dosvědčovalo."
"Jde ti o prstýnek?" takhle se může zeptat opravdu jen muž.
"Opravdu si myslíš, že jsem tak povrchní? Ne nejsem." Odpověděla jsem mu sama a rovnou pokračovala. "Jde mi o to, že ty bereš naši svatbu jako samozřejmost, protože to musíme udělat, ale já to tak neberu, já se nechci vzdát toho pěkného okolo svatby jen proto, že to je nutnost. Já to tak nechci. Chci normální zásnuby, normální předsvatební nervozitu, výběr šatů atd. a chci normální svatbu, nechci nic napůl. Bude to jen jednou, tak to chci se vším všudy, pro mě to samozřejmost není."
Jeho pohled se změnil na chápavý. A jen to, co řekl, stačilo, aby vyjádřil vše, co bylo v tuto chvíli třeba.
"Miluji tě." Odložila jsem kartáč, který jsem svírala v rukou, vstala a objala ho. Mé polibky nebyly lačné a žádostivé, ale plné něhy, citu, lásky a oddanosti. Stejné bylo i naše milování, kterým jsme strávili zbytek dne. Ještě nikdy jsme si tolik neužívali blízkosti toho druhého, každého byť jen letmého dotyku. Zažívala jsem zachvění vášně při každém jeho pohledu, tála jsem mu v náručí.
V noci, kdy jsme mlčky leželi nazí v objetí druhého vstal a pustil do sterea píseň, která mi vždy připomněla, jak moc ho miluju. Je to klavírní skladba od velkého klavíristy této doby. Jmenuje se Yiruma a ta skladba má jméno Love me. (http://www.youtube.com/watch?v=4oYlR8WRLqk&feature=related)
Je citlivá stejně jako naše láska. Stejně obětavá, jemná, hravá a především silná. Nepřipouští žádné pochyby. Dokonalá. Chybičku bych na ní nenašla.
Leželi jsme mlčky až do rána, kdy jsme se ve společné koupeli za skvělé nálady vzájemně umyli. Jeden druhému jsme vybrali oblečení a pomohli s upravením vzhledu. Užíval si líčení, které ho ohromně bavilo. V jeho rukou jsem se stávala panenkou a on si v těchto chvílích se mnou mohl dělat naprosto, co chtěl. Když byl se mnou hotov, tak mi přikázal, abych zavřela oči, poslechla jsem.
"A neposlouchej." Zasmála jsem se. Jak to mám se svými smysly asi udělat? I tak jsem se pokusila neposlouchat dění kolem, byla jsem překvapena tím, že to fungovalo.
"Můžeš." Řekl jemně. Zlehka jsem otevřela oči a pohlédla do jeho nyní tmavě hnědých až černých, měli bychom si zalovit.
Klečel přede mnou na jednom koleni a v ruce, kterou měl natáhlou před mou tvář měl něco schovaného v dlani. Pokývnul mi, abych tu dlaň rozevřela. Učinila jsem tak s hodně roztřesenými prsty.
V jeho dlani se skvěl maličký váček z rudého sametu s jeho monogramem, vyšitým zlatem a na jeho tváři hrál úsměv vyjadřující, jak je šťastný.
"Mám?" zeptala jsem se tiše s knedlíkem v krku. V tuto chvíli se mi v hlavě rozehrála jiná oblíbená skladba. http://www.youtube.com/watch?v=99GyFmnH59s&NR=1
Jen přikývnul na souhlas. Vzala jsem váček do rukou a opatrně, co nejpomaleji roztahovala jeho hrdlo, rozvazujíc saténovou stužku. Byly to opravdu pomalé pohyby, i člověk by to asi dělal rychleji.
Když byl váček rozevřený a já se koukla dovnitř, tak jsem nic neviděla. Obrátila jsem ho tedy vzhůru a na mou dlaň z něj vyklouznul ten nejkrásnější skvost zlatníkova díla.
Tenký zlatý kroužek s dookola zasázenými na střídačku maličkými bílými a růžovými diamanty. Celá jsem se roztřásla.
"Petro Novotná, má lásko. Udělej ze mě nejšťastnějšího muže s tou nejlepší věčností strávenou po tvém boku. Vezmeš si mě?" měl ve tváři vepsanou všechnu lásku, kterou cítil. Tvářil se jako malé dítě nadšeně čekající na otevření dárku skrývajícím se pod vánočním balicím papírem.
Pohlédla jsem mu do hlubokého jezírka jeho očí a zašeptala jediné slůvko, které řekne více než tisíc slov.
"Ano." Políbil mě, jen letmým polibkem.
"Bude mi ctí stát se tvou ženou Dimitri Cullene, miluji tě."
Vzal mi z dlaně opatrně ten skvost a jemným pohybem mi ho navléknul na prst. Seděl na milimetr přesně.
Ještě jednou jsme se políbili, chytli se za ruce a pomalým krokem směřovali dolů za ostatními.
Seděli na pohovkách a buďto se tichými hlasy bavili anebo si četli, někteří měli na klínech notebooky s připojením na internet, pár jich sledovalo sportovní televizní přenos. Tohle byl ten hřejivý pocit rodinného štěstí. V tuto chvíli jsem si nepřála nic víc.
Překvapivě do toho zapadali i králové. Sešli jsme k nim, pozdravili je, a jelikož jsme je nechtěli rušit od jejich činností, tak jsme oznámení našeho zasnoubení nechali na později.
Asi v poledne, když jsem měla za sebou několikahodinové psaní si s přáteli na icq, tak jsem zaregistrovala, že se mí drazí začínají zvedat k odchodu na lov. Pohlédla jsem na Dimiho a ten přikývnutím souhlasil.
"Rodino? My- my bychom vám chtěli něco oznámit." Začala jsem nejistě.
"Tak my půjdeme, ať si to tu můžete vyřídit." Dekovali se králové.
"Ne, vás se to také týká." U toho musí být. Koukla jsem na Dimitriho, aby pokračoval.
"Dnes ráno jsem Petře, mé lásce přednesl jednu moc důležitou otázku, na kterou odpověděla kladně." Kouknul zase na mě.
"Takže se budeme brát, což je samozřejmé, ale od této chvíle jsme oficiálně zasnoubeni."
Ostatní se na sebe nechápavě podívali. Vsadím se, že si v duchu říkali, zda to nebyla samozřejmost. Pro mě ale nebyla. Kristine to pochopila a jako první začala tleskat. Ostatní se přidali, což zachránilo jinak velice trapnou situaci.
"Tak fajn, a teď rodino, jde se na lov." Zavelel Peter. Králové si sedli.
"No tak to ani náhodou, vy jdete s námi, králové nekrálové, už patříte do naší rodiny a to pokud ne do konce naší věčnosti, tak alespoň při pobytu u nás." Dodal Damien. Peter mu souhlasně přikývnul. Bylo to možná od něj troufalé, ale králové to tak každopádně nebrali. Byli upřímně nadšení a s vervou šli s námi. Byli tak přizpůsobiví, že za když tu byli u nás, tak se z nich alespoň na tento čas stali vegetariáni. Čemuž jsme my ostatní byli jen rádi, znamenalo to míň problémů.
Lov proběhl v pořádku, jen přišlo o život několik stád jelenů, což bylo v této lokalitě nezvyklé. Taky v česku není tolik zvěře, i přesto se nám dařilo zamaskovat stopy před chytrými polesnými. Pořád ale lepší, než kdybychom museli skrývat lidská těla. To bych nejspíš asi ani nedokázala.
Po návratu domů sedla Keira s Dominikou k počítači a začaly se svatební přípravou. Byly celé natěšené, už se nemohly dočkat, až si mě vezmou do parády. Já si sedla k Robinovi.
"Kdy to vypukne?" zeptala jsem se.
"Bylo by nejlepší, kdyby to bylo co nejdříve. Typoval bych to tak týden, maximálně dva, déle ale republiku bez panstva nechat nemůžeme." Řekl prohlížeje si nějaký přírodovědný časopis, který si koupil při příjezdu do Čech.
To už si ke mně sedala Kristine. S radostí jsem sledovala, že se za dobu jejího pobytu tady z nás staly přítelkyně.
"Neboj, bude to v pořádku. Holky tě v tom nenechají, vsadím se, že se nebudeš muset o nic starat."
"Ne, to ani náhodou. Ty si budeš moci maximálně vybrat květiny, barvy a šaty, zbytek je naše práce a ať tě ani nenapadne nám do toho zasahovat." Vložila se do našeho rozhovoru Keira a Dominika zuřivě přikyvovala.
"No vidíš, a ty jsi se bála."dořekla Kristine.
Zvedla jsem se. Tak dobře. Jsem zvědavá na vaše výtvory a návrhy na šaty, lítat po svatebních salónech se mi totiž opravdu nechce.
"Šílíš? Ani náhodou. Tobě se budou šaty, pokud ne šít, tak aspoň dovážet." Hleděla jsem na Dominiku s otevřenou pusou. Nakonec jsem ale nic neřekla a vzdala to. Stejně by to nemělo smysl.
"Tak fajn, já si teď jdu nahoru číst, ano?" Dimitri mě povzbudivě pozoroval a po této větě na souhlas kývnul.
"Přijdu za tebou." Řekl odpověď na mou nevyřčenou otázku.
"Dobře, ale nemusíš spěchat." Odvětila jsem.
"Samozřejmě." Rozhodl se mi ponechat čas na přemýšlení.
Asi za hodinu přemítání nad vším někdo tiše zaklepal na dveře pokoje.
"Můžu?" byl to Dimi.
"Jasně, proč bys nemohl?"
"Já nevím, chtěla jsi být sama."
"To sice ano, ale to neznamená, že bych tě vyhazovala. Navíc, už mi chybíš." V mžiku jsem byla u něj, chytla jsem ho za černý rolák a přitáhla k polibku.
Nejdříve jsem mu jazykem objela kontury rtů, u čehož se zatřásl vzrušením a jeho touha byla v jeho očích jako otisknutá. Polibek se prohloubil, když se i on zapojil do této malé hry.
Aniž bychom si to uvědomovali, tak jsme se k sobě víc a víc tiskli. Vyhoupl si mě do klína, já kolem něj obmotala nohy, a aniž by mě přestával líbat mě odnesl k posteli, kde mě něžně položil. Stoupnul si a koukal na mě. Já si pomalu rozepínala jeden knoflíček mé blůzky po druhém. Když už byla rozepnutá úplně, sedla jsem si a on mi ji stáhnul z ramen. Byla jsem jen v podprsence, kterou jsem si prosadila, a v sukni, která těsně obepínala mé hýždě napjaté touhou.
Kleknul si, zul mi kožené kozačky, potom stáhnul i černé punčocháče. Než mi začal stahovat i sukni, tak políbil každý prst na mých nohou, pohladil každé místečko těch dlouhých a nedočkavých údů. Rozepnula jsem si zips na boku sukně. Stáhnul i ji. Rozpustila jsem si pomalými pohyby vysoko vyčesaný cop. Stála jsem před ním jen v krajkové soupravě spodního prádla. Teď byla řada na mě.
Svůdným krokem jsem malými krůčky došla těsně k němu. Pohladila rukou jeho chloubu dmoucí se v kalhotách. Pomaloučku jsem mu přes krk stahovala upnutý černý rolák, který byl neuvěřitelně sexy. Pod ním se mu na krku lesknul jen stříbrný řetízek. Pohladila jsem každý sval na jeho hrudníku. Chvěl se touhou. Rozepnula jsem mu světlé rifle, které jsem stahovala ladnými pohyby z jeho nohou. Boty nebyly nejmenší problém, v mžiku letěly přes pokoj do kouta, kde s duněním dopadly. Tomu jsme se zasmáli. Nyní jsme si byli rovni, i on měl už jen neuvěřitelně sexy upnuté boxerky. Ah, patří mi bůh.
Obešel mě a zezadu mě začal líbat na šíji, na krk, ramena i záda, až zuby rozepnul i podprsenku. Chvěla jsem se pod jeho polibky jako smyslů zbavená. Takto pokračoval až na zadeček, kde si bez problémů poradil s krajkovými kraťásky. Teď už jsem byla nahá úplně. Položila jsem se na postel a čekala. Jal se věnovat přední části mého těla. Mé bradavky stály v pozoru a při každém jeho doteku se ještě více napřímily. Sál a štípal povrch prsou, a ani na jeden hrot nezapomněl. Celé tělo mi pulzovalo. Boky se mi prohnuly návalem touhy. Jen při pohledu na mé lůno se zachvěl a jedním sotva znatelným pohybem se zbavil boxerek. Michelangelův David se mohl jít zahrabat. Úchvatná podívaná. Vzala jsem jeho úd do ruky a začala si s ním pohrávat. Položil se na postel a tiše sténal při každém mém doteku. Napětí muselo povolit, proto mě povalil na postel pod sebe a opatrně do mě vniknul. Byla jsem ho plná, ale chtěla jsem víc. Protočila jsem naše polohy a posadila se na něj. Překvapením ani nemrknul. Pomalu jsem se houpala na jeho těle ze strany na stranu, z čehož šílel. Přidala jsem pohyby nahoru a dolů. Přírazy byly pořád naléhavější a jeho pánev se stále častěji napínala v návalech extáze proti mým bokům. Toto nádherné představení naší lásky jsme oba završili zároveň a já upadla do malého kómatu tentokrát trvajícího ale jen pár minut, ani to mu bohužel neuniklo.
Když jsem se probrala, tak nade mnou stál už oblečený.
"Co se stalo?" zeptal se se zděšeným výrazem.
"Já nevím, ale musím mluvit s Peterem. Zdá se, že máme problém." Nechápavě se na mě díval. Zaběhla jsem se obléci a už jsem klepala na Peterovu pracovnu.
"Dále." Ozval se vlídný hlas. Vešla jsem, pečlivě zavřela dveře.
"Měla jsem vizi. Máme problém."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama