Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Už nikdy!

17. října 2009 v 17:38 | Nicolette |  Jednorázové povídky
Je to moje první jednorázovka, je kraťounká a byla hodnocena jako dost naivní, čehož jsem si vědoma. Psala jsem ji v té situaci, kdy potřebujete věřit, že něco takového je možné, i když není. Snad se bude líbit.


Zase tu sedím sama. Je západ slunce, jako tradičně tu jsou všude okolo páry, které se milují. Tamti se líbají, tamti smějí, další jen tak sedí opření jeden o druhého, další se drží za ruce a hledí si do očí. Pro tyto páry v tuto chvíli existuje jen ten druhý a svět okolo splývá.
Ke mně si nepřisedá, aby mě políbil nikdo. Sedávám tu často, ale nikdy nikdo nepřijde. Samota mě pohlcuje, je to můj nejlepší přítel. Ostatně mi ani nic jiného nezbývá. Všichni, kteří pro mě něco znamenali mě opustili. O rodiče jsem přišla při nehodě, hned po nich mě opustil můj přítel, potom odcházeli, aby mě zanechali v té mé samotě jeden za druhým přátelé, nakonec odešel i ten nejlepší…až mi nezbylo nic, jen samota a ten nádherný západ slunce. Pluju si životem sama jako ledovec v oceánu.
Stromy šustí lehkým vánkem, který mi rozvlní mé hebké, dlouhé vlasy barvy bronzu, které jsem si ale nikdy nenabarvila a tak je odstín přírodní. Kolem mě se rozprostře vůně balzámu na vlasy, který voní jako letní prosluněné ráno.
Někdo se posadí vedle mě.
"Chyběla jsi mi. Kam si se poděla? Stálo mě to hodně času, než jsem tě našel."
To je kluk, který bával mým nejlepším kamarádem a který mě tajně miloval a myslel si, že to nevidím. Ve výčtu mých bývalých přátel odešel jako poslední.
"Co chceš?" Nechal mě v nejhorším bez pomoci a teď mi tu bude říkat, že mě někdy vůbec hledal? Ať jde do háje!
"Tebe. To, co jsem chtěl vždy a ty to víš. A taky ti chci pomoci. Miluju tě, ale neměl jsem odvahu přijít a říct ti to dřív. Už se na tebe a to, jak se trápíš, nemůžu dál dívat." Aha, tak asi věděl, že to vím.
"Odejdi." Řeknu tiše hledíc do dáli.
"Ne! Už ne." Zakřičel na mě a otočil mi lehce hlavu směrem k němu.
"Tohle už prosím nikdy neříkej." Dodal k tomu tiše.
Zavřu oči, všechno to na mě dopadlo. Objala jsem ho jako zbavená smyslů a plakala mu na rameně. Dlouho.
Zachránil mě. Nenechal mě v tom. Od toho dne ho objímám denně zas a znovu.
"Miluju tě." Šeptám mu znovu snad už po sté.
Už nikdy nebudu sama, už nikdy nepřestanu věřit. Nevzdám se naděje, té co nás nutí žít, jak nejlíp umíme. Už nikdy nebudu sama v přeplněném sále. Už nikdy se neotočím zády ke světu.
Už nikdy!

Potřebujete věřit, že nějaké takové místo existuje? Tak věřte. Vaše sny vám nikdy nikdo nemůže vzít. Sněte, sny jsou jen vaše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabi Sabi | Web | 17. října 2009 v 17:55 | Reagovat

Krásné...hezky napané
p.s. máš u mě diplom.

2 ♥Terka♥ ♥Terka♥ | Web | 17. října 2009 v 21:24 | Reagovat

moc hezunky článečky a taky pěkný bloček:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama