Básnička, kterou jsem napsala ve škole tento týden, a která dokonale vystihuje mé rozpoložení. Při čtení jí se cítím dost rozporuplně, protože je skromná i náročná zároveň.
Kam to zmizelo?
A co se stalo?
A co se stalo?
Z první poslední se stala, aniž by tušila.
Jak jít dál a bojovat? Jak sílu ukázat?
Poslední je škatulka má, ta čí pouta mám, ta, v níž jsem uzamčená.
Klíček od ní je ztracený, za zmizelou vůli převlečený.
Po první škatulce toužím neustále, doprostřed se dostat smím, dál však už ne.
Vrchole, ach vrchole. Svou výškou mě drtíš, svou výzvou mě mučíš.
Já snahu ukázat nedokážu, lásku hledat nedokážu. Slabá jako můra noční.
Slabá, slaboška nejslabší.
Svaly mi chybí, techniku boje neovládám, teorie mi uniká, nic já nezvládám.
Jsem na dnu, které není a vždy je níž a níž, proč jsi tak krutý?
Tebe se osude, ptám, vem si mě, osude, vrať mě.
Chci to a chci i ono, chci jen tebe.
Jdu dál sama uprostřed davu, nikdy se nevzdávej, zní mi v uších. Nevzdávám, nikdy.
Sama jsem a sama zůstanu, víc nežádám, víc nechci.










