Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 23

19. října 2009 v 22:21 | Nicolette |  Já a Dimitri
Asi za půl hodiny vyšli z Peterovy pracovny oba se zadostiučiněním ve tváři. Kristine došla až ke mně a objala mě. Peter šel k Elen a políbil ji, jako by se neviděli týdny, ne-li měsíce. Všichni mlčeli.

"Zavoláme tvé matce, že se na tebe může zítra přijít podívat. Co ty na to?" prohodil ledabyle Peter.
"No, vlastně proč ne. Ale, co když mě nepozná? Přece jenom jsem se změnila. A to dost."
"Je to tvoje matka. Určitě tě pozná o tom nepochybuj." Ozvala se Elen.
"Tak dobře. Mohla bych jí zavolat sama?"
Peter se usmál. "Samozřejmě, asi by to tak bylo i lepší."
"Tak fajn, já jí jdu brnknout." Řekla jsem zvesela a s lehkostí kolibříka vyběhla schody v jediné vteřině. Vytočila jsem na telefonu známé číslo, zvonilo to.
"Ano zlatíčko?" ten mírumilovný hlas mi chyběl.
"Mami? Už je mi líp. Neměla bys zítra čas se sem za mnou zastavit?" uslyšela jsem úlevu.
"Ano, zajisté. Hrozně mi chybíš, je tu takové ticho, když tu nejsi."
"Dobře, tak zítra." Do pokoje vešel Dimitri.
"A jak je ti?"
"Je mi líp, mami, budu muset končit. Tak ahoj zítra."
"Ahoj zlatíčko." Položila jsem.
"V pořádku?" optal se mě opatrně.
"Ano, už se na ni hrozně těším."
Hypnotizoval mě pohledem, pomalu se začal přibližovat. Jeho rty se našpulily, a když byl až úplně u mě, tak mi odhrnul rozpuštěné vlasy a zašeptal do ucha "Miluju tě.". Obešel mě ze zadu, ovinul své ruce okolo mého útlého těla, které začal lačně prozkoumávat. Otočil si mou tvář k němu a hladově mě políbil. Otočila jsem se k němu celá, trochu jsem odstoupila a jedním pohybem jsem si stáhla přes hlavu lehké modrobílé letní minišaty. Teď jsem před ním stála jen v bílých krajkových kraťáskách a neodmyslitelných křehkých sandálcích na podpatku tak vysokém, že normální žena by to sotva ustála. Pomalým smyslným krokem jsem došla až k němu a mlčky mu stáhla jeho tričko. Skopnul boty, vysvléknul si kalhoty a stál přede mnou jen v těsných boxerkách černé barvy, pod kterým se vzdouvalo jeho vzrušené mužství. Byl dokonalý. Vzal mě do náručí a položil mě do fialkového povlečení provoněného levandulí. Lehnul si nade mě a začal mě ochutnávat svými rty. Zaklonila jsem hlavu, která se mi zabořila do voňavých polštářů. Propletla jsem prsty do jeho jemných vlasů a přitáhla si jeho hlavu k vášnivému polibku, který byl šíleně elektrizující a zdál se být nekonečným.
Mazlili jsme se a užívali si přítomnosti toho druhého snad hodiny. Až konečně…
Stala jsem se opravdovou ženou s tím nejdokonalejším mužem, jakého jsem si kdy mohla přát. Teď už mu nepatří jen mé srdce, ale i mé tělo. Pochybuju, že obyčejní lidé zažívají něco takového. Bylo to nadpozemské. Dokonalé.
Společně jsme se osprchovali, on se oblékl rychlostí blesku, kdežto já stála bezradně před skříní plnou oblečení. Přišel ke mně, políbil mě do vlasů, přešel ke skříni, vytáhnul uplé džíny světlé barvy, fialkový korzet a bílo-fialové sandálky na klínku. Oblékla jsem si to a musela uznat, že ví, co mi sluší.
"Pojď ke mně, zavolal mě šeptem." Posadil mě na postel, vzal do ruky kartáč na vlasy a svázal mi vlasy do hladkého vysokého copu se spuštěným pramínkem na pravé straně tváře. Potom si donesl kosmetickou taštičku a chtěl mě nalíčit, to už jsem se musela bránit.
"To zvládnu sama." Smála jsem se jeho pokusu.
"Ano, to jistě ano, ale já tě chci udělat ještě krásnější, než jsi." Smál se vlastním slovům. A tak jsem se podřídila.
Vzal make-up, abych nebyla tak bílá a houbičkou mi ho vetřel do pokožky. Potom mi udělal zručně linky na dolních i horních víčkách černou linkou. Nanesl lila stíny, které vystínoval od nejsvětlejší po nejtmavší. Vše završil maskarou, kterou mé řasy vytvaroval do neuvěřitelné délky. Také ale nezapomněl na růž a meruňkový šťavnatý lesk na rty. Po pohledu do zrcadla jsem nejdříve oněměla a stála mlčky jako socha, potom jsem se musela začít smát. Když jsem se svým záchvatem smíchu skončila, tak jsem se otočila na něj, který jen mlčky nechápavě koukal.
"Děkuju, je to skvělé." Řekla jsem něžně.
"Tak proč si se smála?" byl uražený.
"Smála jsem se tomu, že jsem pochybovala o výsledku." Vysvětlovala jsem.
"No, a jaký je ten výsledek?" tvářil se nedůvěřivě.
"Je jako ty." Došla jsem pomalu svůdným krokem až k němu, sedla si vedle něj a položila jeho ruce do svých, zapojila pohled do očí.
"Dokonalý, bez jediné chybičky." Dodala jsem tiše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama