Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 21

16. října 2009 v 18:39 | Nicolette |  Já a Dimitri
Mé srdce dotlouklo. Definitivně. Ale co se bude dít? Mám otevřít oči, anebo je radši mám nechat zavřené? Žiju, anebo jsem mrtvá? Jedno mi je jasné. Takhle nemůžu ležet do nekonečna, anebo můžu?

Otevřela jsem oči a…všechno bylo stejné. Zamrkala jsem a…všechno bylo jiné.
Barvy byly syté, částečky prachu poletovaly sem a tam. Ptáci a potůček si hráli venku své symfonie. A mraky do sebe narážely v daleké bouřce. To všechno a mnohem víc tu najednou bylo. Potom jsem tu byla ale taky já a ostatní. Odvážila jsem se podívat se jim do tváře. Nejprve Peter. Byl pořád starostlivě zadumaný a v očích měl nevyřčenou otázku. Kristyne. Nádherná bytost, přímo éterická, takhle nějak jsem si vždy představovala královnu. A nakonec ten nejdůležitější. Dimitri. V očích starost, bolest, žal, láska a něha, ale taky důvěra a tichá slova. Vzpomněla jsem si na oblíbený citát z krásného filmu Dlouhá cesta: Naše láska je jako vítr, není vidět, ale cítím ji.
Sklonil se ke mně a mlčky položil svá ústa k těm mým. Nic víc nebylo třeba. Už chápu, co to je stará magie. Je tady, je všude kolem nás, jen je třeba si jí všímat. Ten polibek už nebyl ale chladný jako dříve. Byl příjemně teplý, vřelý. Jsem upír.
"Nemáš žízeň?" optal se mě Peter.
"Žízeň? Ne to nemám."
"Vůbec ne?"
"Vlastně nevím, jak se to pozná."
"Nepálí tě v krku?"
"Ne, jen mě tam jemně škrábe, jako kdybych měla trochu rýmu. Nic, co by se nedalo vydržet." Jejich výrazy byly udivené a nevěřící.
"Chceš se vidět?" zeptala se Kristyne.
"Pokud to bude možné."
V mžiku donesla velké zrcadlo a já oněměla úžasem. To mám být já?
Dívka v zrcadle měla asi dvacet let. Její vlasy byly hnědé s rusými odlesky, nebyly však rovné, ale měly jemné vlnky, jako když si ráno rozpustíte cop. Měla je až po pás. Oči měli barvu nachu stejně jako plné smyslné rty. Pleť byla dokonalá po celém těle, bílá jako papír a tvrdá jako skála. Postava byla jednoduše dokonalá. Menší, plná ňadra, vosí pas, útlé, byť smyslné boky zužující se do dlouhých rovných nohou, které by jí záviděly všechny modelky světa. Všechno na ní bylo skvostné. Lehce se zasmála a pokojem se rozlehla mistrovská píseň tisíce malých zvonečků.
"Dokonalá." Řekla s úžasem Kristyne. "To jsi teď ty. Jsi hodná, když ne královny, tak alespoň místokrálovny. Vybrali jsme opravdu dobře. Pasuji tě předběžně na princeznu krásy. Při korunovaci to vyhlásím oficiálně."
Do pokoje se vřítila Keira s ostatními členy rodiny. Všichni do jednoho zůstali stát s otevřenými ústy dokořán.
"Wow, moje nová sestřička je miss world." Zvolal vesele Arnie. Zasmála jsem se a oni ztuhli.
"Dokonalé." Přiměl se ke slovu Kristián.
"Tak. Neměl bys ji už vzít na lov? Zvládá to dobře, ale nebudeme riskovat. Ozval se Peter, který doteď jen nevěřícně stál a mumlal si pod vousy, co dokáže královská krev.
"Ano, to bych měl."
"Tak tohle doufám nemyslíte vážně." Vykřikla Dominika. "Takhle oblečená nikam nepůjde!" do jednoho nás jako na povel zachvátil smích. Odtáhla mě s sebou do velké šatny, kde mě oblékla do saténových, černých a neuvěřitelně krátkých kraťásků. Sundala mi podprsenku s tím, že tu už nebudu nikdy potřebovat a oblékla mi uplé, ale naštěstí obyčejné tmavě modré tílko. Vlasy mi stáhla sponou jednoduše dozadu a na nohy mi obula sportovní lodičky na vysokém podpatku. Když jsem u toho na ni vytřeštila oči, tak jen kuňkla, že ať se na ni nezlobím, protože za prvé je má nemotornost pryč, za druhé mě už nikdy nebudou z podpatků bolet nohy a za třetí by prý moje nohy byl hřích obout do nějakých neforemných tenisek. Takto jsem došla do obýváku, kde už na mě všichni čekali.
"Můžeme?" zeptal se mě Dimitri, aniž by na mě pohlédl. Potom se otočil mým směrem. Stála jsem na druhém schodu jejich vyřezávaného starožitného schodiště a rukou se lehce dotýkala jeho zábradlí.
Vděčně se podíval na Niku. Přistoupil ke mně a políbil mě. "Jsi dokonalá. Miluju tě."
Nevydržela jsem už pohledy ostatních. "Jo, můžeme jít."
Prý má nemotornost je pryč. Chtěla jsem lehce mávnout rukou ostatním na pozdrav, ale místo toho jsem pleskla rukou o zem. Divím se, jak je možné, že jsem dosud nic nerozbila. Dimi se zasmál.
"Naučím tě používat své tělo aniž by jsi zničila vše okolo sebe. Neboj, my to zvládneme. Máme jeden druhého a to nám stačí."
Ti co měli svůj pár se zamilovaně koukli druhému do očí a bylo to, jako by ta slova vyřkl jen pro ně. Ty slova byla ale mé. Vložila jsem co nejpomaleji svou ladnou a na pohled křehkou ručku do té jeho nabídnuté a vyšla za ním ven ze dveří. Tímto tempem jsme došli až k lesíku za domem.
"Nech se vést instinkty, ty si poradí samy." Dala jsem na jeho slova. Rozeběhla jsem se za ním a ladně ho bez nejmenší námahy dohnala i předhonila. Domi měla pravdu, podpatky ničemu nevadily, ale přesto si stojím za teniskami, se kterými jsem větší kamarádka. Podpatků jsem si jako modelka užila už dost. Snad to pochopí, nechci s ní vést malicherné spory o oblečení.
Zastavili jsme se na malé mýtince.
"Cítíš něco?"
"Ano."
"Jaké to je?"
"Má to nasládlou, lákavou vůni. Jako, jako, jako….jídlo?"
Usmál se dech beroucím roztáhnutím rtů a jen mlčky přikývnul.
"Běž!" poručil mi, na nic jsem nečekala a poslechla. Držel se za mnou. Bylo to stádo srnek. Ohlédla jsem se na něj.
"Dobrou chuť." Popřál mi a zakousl se jedné srně do hrdla. Napodobila jsem ho. Tekutina, která se mi rozlévala celým tělem po snadném, instinktivním prokousnutí tepny byla příjemně teplá, slaďoučká a utišující. Dopíjela jsem druhou srnku, když jsem ucítila něco lepšího. Nepřemýšlela jsem a běžela.
Doběhla jsem poblíž místa, odkud se ta vůně linula. Vyskočila na vysoký strom a shlížela na scenerii pode mnou. Byla tam asi pětiletá holčička asi s otcem a sbírala hříbky do košíku. Tatínek jí říkal, co to vzala za hřib a jestli je dobrý nebo jedovatý. Ona k němu shlížela s úctou a láskou. Instinkt mi říkal, abych je zabila, ale já to nedokázala. Dimitri se posadil vedle mě.
"Jak jsi to udělala?" byl užaslý.
"Co?"
"No, že jsi je nezabila. Pro mě je to obrovské přemáhání, když lovím, ale ty jsi novorozená. Ti většinou jednají pouze instinktivně."
"Já nevím, jak jsem to dokázala. Mám nutkání tam skočit, ale není to tak silné, přirovnala bych to k tomu, když se ti něco líbí a hrozně to chceš, ale přesto si to nekoupíš, protože je to blbost. Prostě to snadno přemůžeš."
Políbil mě do vlasů. "Nemohu uvěřit, ale jsem ten nejšťastnější upír na světě. Mám totiž tebe. A to na celou věčnost."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Misshule Misshule | Web | 17. října 2009 v 10:07 | Reagovat

Ahojík na mém blogu máš diplomeQ za soutěž tk si ho vyzvedni pokud ceš Máš peknej blog.. :-) good tk a já zas jdu ahoojky Misshule

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama