Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 19

14. října 2009 v 20:32 | Nicolette |  Já a Dimitri
Za dva týdny jsem začínala pomalu chodit o berlích, ale nevydržela jsem to dlouho. Svaly mi za ten půl rok dost ochably a já se vlastně učím znovu chodit jako dítě.

Informace jsem si už celkem také doplnila a po psychické stránce jsem prý už taky v pořádku. A tak se páni doktoři rozhodli, že mě propustí do domácího léčení. Peter prý ale nemůže dopustit, aby mě ztratili z dohledu a tak prý budu bydlet u nich. To jsem kategoricky odmítla kvůli mámě, ta prý ale může jít se mnou. To se ale zase nelíbilo mámě a tak jsme domluvili kompromis. Když bude máma v práci, tak já budu u Cullenů, ale když se vrátí domů, tak půjdu domů i já a Cullenovi mě budou tajně hlídat, aby to mamka nezjistila.
Jednou, když jsem byla u Cullenů doma jsem viděla na Dominice, že se jí něco honí hlavou.
"Děje se něco nového?"
"Ne, nic."
"Ale nevypadáš na to."řekla jsem podezíravě.
"Tak jo, vypadá to nadějně, mohl by se za nedlouho vrátit, ale asi to nebude jednoduché. Míří sem totiž králové."
"Niko, neříkal jsem ti náhodou, abys ji tím nezatěžovala? Netýká se jí to." Přiřítil se do obýváku naštvaně Kristián.
"Ano, to říkal, ale nemáš pravdu, protože se jí to týká opravdu hodně. Anebo jsi tak naivní, že si myslíš, že jí nebudou chtít vidět?"
"No tak děti nehádejte se." Přidala se Elen. "A navíc Dominika má pravdu Krisi, měli bychom Petru připravit na to, co ji čeká."
Koukala jsem z jednoho na druhého jako nevěřící Tomáš a nechápala co se děje.
"Nechte už toho a vysvětlete mi to prosím, co mě čeká?" zaprosila jsem.
Elen se koukla na Krise. "Ok, já jí to řeknu. Peti, pojď prosím se mnou." A už mě vedl do Peterovi pracovny a rodinné knihovny v jednom. No, vlastně tu měl většinu knih Dimitri, abych to upřesnila.
"Jak už víš, jste první zaznamenaný případ staré magie mezi člověkem a upírem. A proto krále králů zajímá, co je na tobě tak výjimečného. Prostě jsou zvědaví. A taky…" nedokončil větu a smutně se podíval do země.
"A taky co?"
"Taky chtějí, abyste vy dva byli novými místokráli." Dokončil nepřítomně. Já jsem na chvíli dumala nad tím, co mi řekl. Pak mi to ale došlo.
"Ale to přece nejde. Já nejsem jedna z vás."
"A to je velký problém."
"Takže mě chtějí proměnit?"
"Ano, mají za to, že vy dva to tu dáte do pořádku, protože se podle všeho z tebe stane mocná upírka. A taky opravdu krásná upírka. A to oni potřebují. Česko se pro ně stává důležitou evropskou zemí a oni chtějí do jejího čela nejmocnějšího upíra se srdcem sice mrtvým, ale za to na pravém místě a k němu jeho mocnou, empatickou a velmi reprezentativní choť. Vy dva jste přesně takový, abyste tuto zemi vedli spravedlivě a dobře."
"Hm, takže se ze mě musí stát upír a ještě k tomu se musím vdát?"
"Už to tak vypadá."
"Kdy tu budou?" zeptala jsem se nepřítomně. Byla jsem úplně mimo, tohle bylo nečekané. Věděla jsem, že to přijde, ale ne, že tak rychle.
"Tak to nevím, to se spíše zeptej Niki."
"Volali jste mě?" ozvala se svým andělským hláskem vedle mě najednou Dominika.
"Dá se to tak říct." Poznamenal ledabyle Kris a odešel.
"Do týdne tu budou nejpozději." Řekla věcně.
"Cože? To snad…kdy jste mi to chtěli říct?" cítila jsem se tak zrazená a hlavně bezmocná. Chtělo se mi vztekem brečet.
"No tak, to ani nevím." Přiznala.
"Petro, ber to tak, že mi sami nevíme, co se přesně stane. A ani já nic nevidím, moje vize jsou dost nejasné a neříkají nic konkrétního."
"Aha, tak to je opravdu super." Sarkastická bývám pouze v krajních situacích. A to tato opravdu byla.
"Mohla bych být prosím na chvíli sama? Potřebuju si utřídit myšlenky." Zaprosila jsem.
"Jo, jasně. Pak přijď dolů." Přikývla jsem na souhlas.
Takže mám poslední týden, teda asi jen pár dní lidského života. A nejspíše mě nepřemění moje láska, ale nějaký král. A já s tím nic nemůžu udělat…totiž, zkuste přeprat upíra, když jste jen obyčejný člověk…nemáte šanci. Ale na druhou stranu mám asi štěstí, protože mě nechtějí zabít, ale jen přeměnit a já tak budu moct být s mým andělem navždy…tedy až ho pustí, že?
Ale jedno je asi jasné…za týden budu upírkou!
"Petro, můžeš prosím přijít dolů?" zavolal mě Arnie. Vzala jsem si tedy berle a pomalu šla dolů. Když jsem sešla pracně schody, v obýváku jsem uviděla neznámého upíra.
Byl to asi čtyřicetiletý muž. Měl delší vlasy, které měly zrzavý nádech. Jeho oči byly jantarové, rty rudé a plné a jeho postava byla štíhlá, vysoká a pevná. Vypadal vstřícně a velmi sympaticky. Ale kdo to je?
Došla jsem pomalu k ostatním, i když, dopajdala by bylo trefnější. Koukla jsem se tázavě na Petera.
"Petro, dovol mi, abych ti představila Damiena." Začala Keira. Tak tohle je ten záhadný Damien.
"Ehm, zdravím." Řekla jsem rozpačitě. Co já vím, jak se vítají noví upíři.
"Konečně tě poznávám, Petro. V našem větě jsi velmi slavná, mezi upíry se nemluví o ničem jiném, než o staré magii mezi lidskou dívkou a upírským chlapcem." Řekl nadšeně. Jeho hlas byl velmi autoritativní.
Tak to mi scházelo. A pak se můžu divit, že po mě jde nejen panstvo místní, ale i to nejvyšší.
"Taky vás ráda poznávám." Najednou všichni zbystřili a uvolnili se, jako by jim spadnul kámen ze srdce. Teď bych brala upírské schopnosti.
Otevřely se dveře vstupní dveře a dovnitř vešel ten nejkrásnější ze všech andělů. Můj anděl!
Já se nezmohla na víc, než na tupé zírání na něj. Tohle není přelud?
Došel mlčky až ke mně a obejmul mě. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíce to šlo a začala tiše plakat. Kouknul se mi do tváře a oba naráz jsme vyslovili náš osud… "Miluji tě.". Zasmáli jsme se tomu a políbili se polibkem, který obsahoval všechnu bolest po dobu odloučení, důvěru v toho druhého, lásku, vášeň, radost ze shledání a hlavně to, že už to nikdy jeden bez druhého nechceme zažít. Potřebujeme se, jako chleba sůl.
Teď, když jsme ale spolu, tak už zvládneme všechno.
"Už mi to nikdy nedělej." Zašeptala jsem.
"Ne, už nikdy. Miluji tě."

Potom se to stalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama