Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 15

8. října 2009 v 20:10 | Nicolette |  Já a Dimitri
Zničeho nic jsem uslyšela znovu hlasy lidí okolo mě. Temnota mě však pohlcovala stále. Uslyšela jsem maminku a toho muže. Dimitriho otce.
"Doktore, je ještě vůbec naděje? Já vím, že dýchá sama a tak podobně, ale už se jí měsíce ani nezrychlil tep…prostě nic." V jejím hlase se zračilo čité zoufalství.

"Madam, s dovolením…já jsem nikdy ani trochu nezapochyboval o její vůli a síle žít. Naprosto věřím jejímu tělu a i jí samotné."
"Dobrá tedy, budu vám důvěřovat.teďˇmusím, jako každý den do práce. Přijdu zase zítra."
"Kdyby něco, tak zavoláme."
"Ano. Pa zlatíčko." Políbila mě do vlasů.
Cítím, slyším……ale nemohu vidět ani mluvit, jen myslet. Někdo vstoupil.
"Nějaká změně?" Dimitriho žena.
"Ne, nic. Mám ale pocit, že se blíží procitnutí."
"Ano, já také."
"A co doma? Něco nového?"
"Ne, jen……"
"Co?"Zněl netrpělivě.
"Jednání s Robem a Anetou přináší konečně ovoce."
"Opravdu?"
"Ano. Propustili Dimiho z té proklaté věže. Teď ho rží v jednom z pokojů. On se ale zaštítil a tak na něj nemohou se svými přesvědčovacími technikami."
"Udělal dobře. Je to chytrý chlapec."
"To však není vše." Řekla smutně. "Mučí ho." Co? Oni týrají mého Dimitriho? To nééé… křičela jsem uvnitř.
"Ale jak?" zeptal se muž. "Má přeci štít."
"Pouštějí mu nahrávku jejího hlasu z tiskové konference po soutěži a potom hlasatelku ze zpráv, jak říká, že nadějná modelka a krasobruslařka upadla následkem celkového vyčerpání do mírného kóma, které však přerostlo do hlubokého. Na té konferenci říká, že žije jen pro to, co dělá. Že více k životu nepotřebuje."Odmlka. "Nevím, jak dlouho to vydrží. Trýzní ho pocit viny tak silný, jako je tíha světa. Mám o něj strach, aby se jim nevydal."
"Je to silný hoch."
"To je. Ale jeho síla, obávám se není nekonečná."
"Zrychlil se jí tep……asi nás slyší." Konstatoval muž. Jak by se mi taky nezrychlil, když mluví o takových věcech.
"Uf. Konečně. Podívej, vrací se jí barva do tváří." Muž odešel.
"Ach, děvče. Nemohu se jen tak dívat, jak oba strádáte jeden bez druhého. Ty se odmítáš vzbudit a Dimitri nechce ani zkusit bojovat o propuštění, i když by ho to stálo jen pár pomyšlení, zmohl se jen na štít."
Kdybyste tak věděla, jak ráda bych se vzbudila. Pokusila jsem se znovu otevřít oči jako už tolikrát a ……nic. Zkusila jsem to ještě jednou a …..trošku jsem pohla víčky.
"Dítě zlaté. Petere, pojď sem rychle." Zvolala ta žena.
"Ano, drahá? Promiň, ale nemocnice je plná, dřív to nešlo." Ozval se za chvíli muž. "Co se děje?"
"Pohla víčky!"
"Konečně." V jeho hlase byla znát úleva.
"No tak, Petro, zkus to ještě, vím, že mě slyšíš. Ty to dokážeš." Zkusila jsem to tedy a po pár pokusech se mi to povedlo. Musela jsem ale chvíli mrkat, než si oči přivykly světlu.
"Dimitri měl pravdu, máš ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděla. Můj syn tě hluboce miluje."
"Já jeho taky." Chtěla jsem říct, ale místo mého hlasu mi z hrdla vyšlo nesrozumitelné chrčení.
"Na, napij se. " napila jsem se.
"Tak a teď to zkus říci znovu." Promluvil muž. Až teď jsem si je oba prohlédla. On byl vysoký, charizmatický muž po třicítce s kaštanovými vlasy a jantarovýma očima. Ona byla křehká kráska, naživo ještě krásnější, než ve snu. Měla taktéž jantarové oči, ale její vlasy měli barvu jako oheň, nebyla přímo zrzka, ale vypadala jako hořící plamínek. Křehký, ale silný. Oba měli pokožku jako křída a smyslné červené rty. Dokonalý a velice elegantní pár.
"Já ho taky hrozně miluju." Řekla jsem s námahou sotva slyšitelně.
"Výborně." Zatleskala žena. Muž se přidal se souhlasným přitakáním.
"My jsme Dimitriho rodiče."
"Ráda vás poznávám." Jsou moc milí.
"Bude ti ještě chvíli trvat, než se dáš do kupy, ale probudila ses a to je hlavní. Rovnou ale zažeň byť jen pomyšlení na pokračování v tvém předchozím životním stylu. Už kvůli synovi nedovolím, abys v tom pokračovala." V tom do pokoje vletěla máma. Usmívala se.
"Peťulko. Ani nevíš, jakou mám radost." Nesnáším, když mi říká takhle.
"Ahoj mami." Objala mě.
"No, paní Novotná, vaše dcera teď musí na testy, které vyloučí nějaké poškození nebo následky." Řekl muž. Jakmile to řekl, přišli dva mladí muži a už mě i s postelí odváželi někam pryč.
Byla jsem asi na dvacítce různých testů. Výsledky byly až překvapivě dobré. Motorika hrubá i jemná byla v pořádku, jen potřebovala obnovit cvičením, mozek byl bez poškození a paměť fungovala výborně a bez výpadků, jen potřebovala doplnit o události posledního půl roku. Jediné, co zjistili, byl zvýšený tlak, ale to by se mělo dát prý dopořádku zanedlouho. I když mě chtěli napojit ještě na umělou stravu, razantně jsem je odmítla a poprosila je alespoň o trochu normálního jídla. Dali mi výborný a můj milovaný kuřecí vývar, i když jen bez nudlí. Bylo to skvělé. A pomalu jsem chtěla po mamince vědět vše, co se za tu dobu, co jsem byla mimo stalo.
Zjistila jsem, že moje šestnáctiletá sestřenka čeká dítě, které se narodí, jelikož na ní do čtvrtého měsíce nebylo nic vidět a ona ve strachu z rodičů předstírala i měsíčky. Chytrá holčina. Má to prý s nějakým patnáctiletým klučinou. Strejda když to zjistil, jelikož už má přes padesát, dostal lehký infarkt, ale už je v pořádku. Dítě se narodí za měsíc. Tak tomu jsem se od srdce zasmála, ale můj smích byl jiný, bez jiskry, ta jiskra nebyla ani v mém hlase ani očích. Nebyla tam ale ani před mým 'usnutím'. Nebyla tam od té doby, co odešel.
"Jsi jiná, než jsi bývala." Zvážněla maminka.
"Jo, to jsem a taky jsem bohužel dospělá. Ach, jak to bylo všechno v dětství jednoduché, ale teď…teď je to jiné, teď není nic jednoduché."
"To máš pravdu, ale nebyla by to nuda, kdyby bylo všechno jednoduché?"
"Asi ano." Zasmáli jsme se své úvaze.
"Zlatíčko, oni si tě tu ještě nějakou chvíli nechají, ale já už budu muset jít, i když bych tu nejradši zůstala. Musím do práce, nebo se šéf zblázní. Zítra zase přijdu."
"Dobrá, stejně asi půjdu spát, jsem utahaná. Je to zvláštní, že jsem po tak dlouhém spánku unavená. Ahoj. A mami?"
"Ano?"
"Miluju tě a za vše ti děkuji."
"Já tebe taky drahoušku." Políbila mně na čelo a odešla.
Snažila jsem se usnout. Když jsem usnula, tak mě probudily hlasy. Byli to Cullenovi.
"Jsem tak ráda, že je konečně vzhůru. Dominika měla vizi, že se nám vrátí i Dimi a že budou spolu u nás šťastní." Nevěděli však, že je poslouchám, tak jsem to tak i nechala.
"Vážně? To je skvělá zpráva."
"A miláčku?"
"Ano Elen?"
"Je tu něco, o čem bys měl vědět a kvůli čemu by ses měl vrátit domů. Jsi tu u ní pořád a teď už to není potřeba."
"Když mi řekneš o, co jde, tak to zvážím."
"Damien se vrátil." Nastalo ticho.
"Je z něj vegetarián a chce tě požádat, jestli bys ho nevzal do rodiny. Opravdu o to stojí. Nemá kam jít." Další odmlka. Kdo je Damien?
"Drahá, víš, že je to pro mě citlivé téma. Popřemýšlím o tom."
"Jak myslíš, ale vrať se už domů, chybíš dětem a i mě. A moc." Řekla naléhavě.
"Ano. Asi máš pravdu, ale kdo ji ochrání? Dimitri tu není a víš, že se o ni zajímají. Je tak křehká a lidská."
"Tady jí nic nehrozí. Je zde v dobrých rukou."
"Dobrá tedy, dnes po službě pojedeme domů."¨
Hm. O čem to mluvili? Kdo se o mě zajímá?
Ještě chvíli jsem o tom dumala, potom mě však přemohla únava a já usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama