Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 13

6. října 2009 v 0:23 | Nicolette |  Já a Dimitri
Jeho prosbu jsem poslechla. Pomalu jsem začínala znovu žít.

Začala jsem se pomalu znovu smát. Ve škole jsem byla ještě lepší než předtím, už jsem nebyla jen jedna z nejlepších, byla jsem nejlepší-premiantka. Chodila jsem nakupovat, tancovat, našla jsem si nové přátele. Také jsem začala chodit do dívčího pěveckého sboru, kde jsem sbírala většinu sól. To ale není vše. Znovu jsem se vrátila ke krasobruslení. Jako malá jsem bruslila a byla dobrá. Když jsme se ale stěhovali na vesnici musela jsem toho nechat. K tomu jsem pořád jezdila na koních. Nic, kromě těchto činností jsem neměla šanci stihnout, nestíhala jsem ani přemýšlet, večer jsem vždy uléhala vyčerpaná a můj spánek byl bezesný-účel splněn.
V tomto tempu uběhlo skoro půl roku. Končil školní rok a mě děsilo, že nebudu mít co dělat v čase stráveném ve škole. Přidala jsem tedy horlivé čtení povinné četby, plavání a tanec v lidovém souboru a běhání. Nikam jsem letos nejela, tak jsem se mohla zavázat a jezdit na soutěže.
Aby se mi všechny činnosti nepletly, tak jsem si začala vést diář, který jsem nedávala z ruky. Každý den v něm byl naplánovaný do poslední minuty. Ani vteřina navíc. Věděla jsem, že toho mám moc, tak jsem tam narvala osmihodinový spánek.
Doma jsem trávila jen noci. Za krasobruslení a modeling, do kterého jsem se také na doporučení úspěšně pustila jsem fasovala celkem dobré peníze, tudíž jsem se stala nezávislou.
Ani jsem se nenadála a byly tu mé osmnácté narozeniny. Dárek od mé rodiny mě zaskočil, překvapil a udivil, ale splnili mé přání, které jsem však nikomu nikdy neřekla. Všichni se poskládali a koupili mi malou garsonku, abych nemusela prý furt dojíždět, v Krnově, kde jsem chodila do školy a do všech kroužků. Jelikož jsem si stihla i udělat řidičák a za něj dostala starší, ale spolehlivé autíčko, do kterého jsem se zamilovala, tak jsem byla téměř soběstačná. Abych byla soběstačná úplně, tak jsem lidovky a plavání vyměnila za práci na půl úvazku v jedné firmě, kde jsem uklízela kanceláře. Práce sice ponižující, avšak byla jsem ráda alespoň za ni.
Byl pátek 31.7. ráno jsem měla trénink bruslení, potom plavání, zpěv a odpoledne jsem chtěla běhat a zaskočit si do fitka, potom jsem měla jít večer do práce, potom jsem se však chtěla ještě učit- předčasná příprava na maturitu, podle lidí zbytečná, pro mě ale důležitá. Od rána mi nebylo nějak dobře. Bruslení a plavání jsem zvládla jakž takž, i když jsem na ledě takto už dlouho nepadala. Čeká mě pár nepěkných modřin. Sbor byl ale jiný. Motala se mi hlava, ale porážku nedopustí, na tempo, jakým žiju jsem si už zvykla. Kdybych takto nežila, tak bych byla nucena myslet na něj, takto ale na to prostě nemám čas, což je dobře.
Sbormistr nás přivítal, rozezpívaly jsme se a začaly nacvičovat na soutěž. V polovině druhé skladby, když mělo přijít mé sólo se mi ale zatmělo před očima, zamotala se mi hlava a potom mě pohltila temnota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama