Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 10

1. října 2009 v 16:37 | Nicolette |  Já a Dimitri
PETRA
Dojeli jsme k zahradám, zaparkoval a vystoupili jsme. Bylo moc krásně, zrovna zapadalo slunce. Nikdy jsem si toho moc nevšímala, ale najednou na mě dopadla síla tohoto kouzelného okamžiku.

To je ta chvíle, kdy vám ke štěstí stačí cítit barvy, světlo a stíny, tvary a blízkost milované osoby. Ano, teď jsem si to naplno uvědomila. Já jej miluji. Je to ten nejnádhernější pocit na větě. A myslím, že je moje láska opětována. Není vidět, ale cítím ji.
Stála jsem tam notnou chvíli a němě koukala na tu krásu. Ucítila jsem dotyk na mých ramenech. Stoupnul si za mě a položil mi na ně své ruce.
"Krása, viď?"
"Ano." Odvětila jsem. "Neuvěřitelná nádhera."

DIMITRI
Přijeli jsme k zahradám, vystoupili a stalo se něco, v co jsem ani nedoufal.
Šel jsem koupit vstupenky a když jsem se asi za minutu vrátil (rychlost), uviděl jsem ji ve světle zapadajícího slunce. Byla nádherná.
Vlasy jí zářily a měly nádech od oranžové až po rudou barvu. Její zelená, zvídavá očka se třpytila kouzlem chvíle. Na tváři jí hrál úlohu křehkosti lehký ruměnec a její rudé, plné rty byly povytáhlé v mírném, ale užaslém úsměvu. Stála tam a byla nadpozemsky krásná. Nemohl jsem ani uvěřit, že ke mně byl bůh tak milostivý, že mi dopřál poznat chvíle naprostého štěstí a naplnění, které jak jsem tušil by se měli ještě prohloubit. Stoupnul jsem se za ni a položil zlehka své ruce na její ramena. Jen naklonila hlavu a usmála se. Její očka se zatřpytila jiskřičkami a byla v nich vidět láska a štěstí.
Takto jsme tam stáli, dokud slunce docela nezapadlo za lesy. Vím, že se to nezasloužím, ale děkuji ti Bože za tuto krsu, kterou mi dáváš možnost poznat. Toto díky je z mého celého srdce. To už je sice dlouhé roky mrtvé a tiché, nyní však jako by se k životu probudilo.
Otočila se. "Půjdeme se tedy projít, když už jsme zde?" řekla a začervenala se. Oh, nemám slov.
PETRA
Nevím, jak se to událo, ale uvědomila jsem si, že jsem snad prvně v životě ve správnou chvíli na správném místě a se správnou osobou k tomu.
Slunce se odebralo definitivně na své lože a já se optala, zda tedy půjdeme na tu procházku. Ani jsem si nevšimla, kdy byl koupit vstupenky. Asi když jsem byla zabraná do té nádhery na obloze.
Chvíli jsme se jen tak procházeli. Viděla jsem, že je na mě abych začala.
"Já nevím, co to znamená, ale zdál se mi divný sen."
"To je zajímavé. Povíš mi o něm?" začala jsem tedy vypravovat.
"Byli jsme v té restauraci, co včera. Vlastně to bylo jako včera. Ale ten pán, co seděl kousek od nás se o něco říznul. Ty ses najednou zatvářil bolestně, zčernaly ti oči, vrhnul ses na něj a zakousnul ses mu do krku." Nastalo hrobové ticho.
"Zabil jsi ho. Byl jsi jako…jako…upír." Řekla jsem velmi tiše, ale věděla jsem, že mě uslyší.
"Já nevím, co to znamená, možná to byl jen praštěný sen, chtěla bych ale znát tvůj názor."
On ale neřekl ani slovo. Zastavil se, koukal do země, ruce svěšené v poražené poloze a mlčel. Co si o tom mám myslet. Nechápala jsem jeho postoj.
"Takže? Já jen chci znát pravdu. Nic víc nežádám." Dodala jsem tiše.
"Já." Hlas se mu zlomil. "Já ti pravdu říct nemůžu. Jsem vázán mlčenlivostí, a kdybych ti to řekl, tak by to mělo nedozírné důsledky. Strašně moc rád bych ti pověděl pravdu."
Podíval se mi do očí a já věděla, že říká pravdu. Viděla jsem v jeho zlatavých očích také lítost a….lásku. v tuto chvíli bych mu byla schopna odpustit cokoliv.
"To nevadí. Tuším, že přijde pravý čas a já zjistím pravdu, ať je jakákoliv." Nevím, zda to bylo správné, ale neudržela jsem se a objala ho. Stáli jsme tam v němém objetí ještě nějakou dobu. Potom, když jsem se odtáhla, abychom mohli pokračovat v procházce, tak mě chytil za ruku, líbnul mi na hřbet dlaně polibek a ruku v ruce jsme se procházeli. Bylo to kouzelné. Jako z nějakého film.
Došli jsme k fontánce. Já se k ní postavila zády, abych mohla sledovat jeho obličej.
Byla už tma, ale svítily lampy, které vytvářely romantickou atmosféru. Postavil se naproti mně, ale mou ruku nepouštěl. Jako by se bál, že mu zmizím. Já se bála víc.
Dívali jsme se jeden druhému do očí. Najednou se začal přibližovat. Né, že by stál daleko, právě naopak. Dělily nás jen centimetry. Ty se teď ale změnily v nepodstatné milimetry. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Přerušila jsem tuto nepodstatnou vzdálenost mezi námi a přiložila své rty lehce na ty jeho. Už dříve jsem si všimla, že má chladné tělo. Rty měl však ledové.
Opětoval mé gesto a začali jsme se líbat. Bylo to nádherné. Nic takového jsem ještě nikdy nezažila. V břiše mi létaly tisíce motýlků, v hlavě mi myšlenky vířily jako e vodním víru.
Líbali jsme se dlouho. Každý z nás se snažil si zapamatovat všechny krásné detaily této chvíle. I tato chvíle však musela skončit. Došli jsme ruku v ruce mlčky k autu a jeli domů.
Líbali jsme se ještě před mým domem. Ani jeden z nás se nechtěl rozloučit, ale jinak to nešlo. Bohužel. Měla jsem alespoň v něčem jasno. A to v tom, že poprvé ve svém životě opravdu miluji. A to tak, že mne to celou zaplňuje. Teď, když jsem ho konečně našla, tak už ho nenechám jen tak jít. Už se ho nevzdám.
Miluji tě Dimitri Cullene a brzo ti to povím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama