Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 7

30. září 2009 v 0:09 | Nicolette |  Já a Dimitri
"Slečno Nováková. Jak vás tak pozoruji, tak máte celý dnešní zápis, že?" Jsem uplně mimo.

"Omlouvám se paní učitelko. Už se to nestane."
"To doufám, Petro. Musela bych potom vážně uvažovat o vaší výborné z mého předmětu. Nemyslete si, matematika je důležitá."
"Ano. Toho jsem si vědoma. Ještě jednou se omlouvám."
"Dobrá, ale příště dávejte pozor. Pro dnešek to přehlédnu."
"Děkuji."
Já to říkala. Takhle to je dneska celý den, v každém předmětu. Holky si o mě šuškají, že jsem nějaká divná. Ne, nejsem divná. Já se jen nemůžu dočkat odpoledne.
Přišla jsme domů celá natěšená ve tři hodiny. Šla se osprchovat. Trochu nalíčit, ale jen přirozeně. Obléci a už jen počkat na mého anděla. Počkat, mého? Prostě počkat na Dimitriho.
Stejně ale pořád nechápu, co na mě někdo tak dokonalý vidí. Nejsem nic výjimečného. Obyčejná tuctová holka. Tak proč zrovna já? Proč ne někdo jiný. Každý den na ulici potkávám plno krásných holek, vedle kterých já vypadám jako ošklivé káčátko. Kdybych byla alespoň jako v tom mém snu.
Zatroubení. Kouknu z okna. Je to jeho auto. Uf, nádech, výdech. A jde se na věc.
Když jsem vyšla z domu, tak už na mě čekal opřený o kapotu auta. Jakmile jsem vyšla z brány, tak si mě shlédnul od hlavy k patě a usmál se.
"Ahoj." Kuňkla jsem nesměle.
"Ahoj." Ten nádherný hlas mi chyběl. "Sluší ti to. A moc."
Jako na povel jsem zrudla jako rajče.
"T-t-tobě taky." No fajn. Ještě k tomu koktám jako trdlo. Ale nelhala jsem. Slušelo mu to neskutečně. Měl na sobě tmavé džíny a bílý rolák, pod kterým se mu rýsovaly svaly. Dokonalé.
Jako vždy mi způsobně a gentlemansky otevřel dveře, což mi velmi lichotilo. Nastartoval a auto zavrnělo. Nevěděla jsem však nic o dnešním programu.
"Takže. Co budeme dnes dělat?"
"No. Vzhledem ke špatnému počasí mě napadlo kino."
"Dobrý nápad. Co hrají?"
"To se ještě uvidí." Hm. Takže spontánnost. Další vlastnost, kterou jsem kromě dobrého vychování, vkusu a pár dalších kladných objevila.
"Tak to se už těším."
Dojeli jsme do kina. Koupili si lístky na film Příběh o Zoufálkovi a šli si sednout. No, abych to upřesnila, tak je koupil on. O tom, že bych si zaplatila alespoň svůj lístek nechtěl ani slyšet.
Sedli jsme si do sedadla pro dvojice a film začal. Čekala jsem, že mě alespoň chytne za ruku, kterou jsem měla schválně jen tak volně položenou na sedadle, ale nic. Celý film seděl co nejdále ode mě, jako by se mě bál. Bylo to zvláštní. Po kinu jsem chtěla jet už domů, když v autě můj žaludek poněkud nevhodně nahlas zaprotestoval. Zase jsem cítila, jak rudnu.
"Jak tak poslouchám, tak si zajdeme ještě na večeři."
"To je v pohodě. Najím se doma."
"Snad si nemyslíš, že tě odvezu domů hladovou. Ani nápad. Jdeme na jídlo."
Chtěla jsem ještě zaprotestovat, ale jeho pohled byl tvrdě nesmlouvavý, tak jsem to vzdala. Šli jsme do čínské restaurace. Dala jsem si moje oblíbené opékané nudle s kuřecím masem na kari, ale Dimitri si nedal nic.
"Snad nedržíš dietu." Utahovala jsem si z něj.
"No, to přímo ne, ale něco na ten způsob." Waw. Tak teď netuším, o čem mluví.
"Tak. Jak ses měl v neděli?"
"Celkem to ušlo. Byl jsem s bratrem stanovat v horách. Dnes ráno jsme se vrátili."
"Máš bratra?"
"Ano. Dva. A k tomu dvě sestry. Ale všichni jsme adoptovaní."
"Jak se jmenují? Teda pokud to není tajné."
"Ne, to není. Bratři jsou Kristián a Arnold. A sestry se jmenují Keira a Dominika. Kris chodí s Nikou a Arnie s Keirou."
"A ty chodíš s kým?" Ups. Tak tohle mi vyklouzlo ani nevím jak. Zase rudnu.
Jen se usmál a já skoro omdlévala. "Já zatím s nikým." Významně se na mě kouknul.
V jeho pohledu a té větě jsem ale odhalila skrytý význam.
Abych to zamluvila, tak jsem se zeptala na rodiče.
"Můj adoptivní otec je Peter a matka se jmenuje Eleonora, ale všichni jí říkají Elen. A co tvoje rodina?"
"Sourozence nemám a maminka se jmenuje Marie."
"A otec?"
"Ten zemřel loni při autonehodě i s mou mladší sestrou." Au. To bolí. Ozvala se zase moje otevřená rána na srdci. Měla jsem co dělat, abych se tam nesložila.
"Ach Petro. To je mi moc líto."
"To nevadí. Už je to dávno." Tak teď jsem nával slz udržela jen tak tak. Nesnesla jsem už jeho soucitný pohled.
"Už jsem dojedla. Půjdeme?"
"Samozřejmě." Kývnul na obsluhu pro účet a přiklusala mlaďounká moc hezká blondýnka, která by klidně mohla dělat modeling. Ta se mohla ukoukat a jak se nakrucovala, Dimitri se na ni však ani nepodíval. Jen jí dal bankovku se slovy, ať si drobné nechá a pořád se díval jen na mě. Servírka se na mě opovržlivě podívala, namyšleně frkla a odešla. Jakmile odešla, tak jsme se začali jako na povel oba smát. Jak jsem zjistila, tak jeho smích byl hypnotizující, jako vše na něm.
"Zajímalo by mě, co si myslela." Řekla jsem v záchvatu smíchu.
"Nic zajímavého, jen jak si můžu nevšímat její krásy. Přitom byla celkem obyčejná." Vytřeštila jsem oči.
"Cože? Vždyť byla jako modelka."
"No právě. Obyčejná, namyšlená holka."
"Ehm. A jak ti teda potom připadám já, když ona je pro tebe obyčejná?" Tohle jsem asi přehnala, ale nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
"Ty? Ty jsi ten nejneobyčejnější člověk, kterého jsem kdy za svou existenci potkal." Hm, zajímavé. Něco jsem si ale uvědomila.
"Počkat. Jak vlastně víš, co si myslela?"
"Tak to bych raději nechal tak." Co to má znamenat?
"Neodpovídáš mi na žádné otázky." Podotkla jsem ublíženě. To se mi opravdu nelíbilo.
"Omlouvám se, ale na tyto otázky ti odpovídat nemohu."
"Tak jo. Tak pojedeme ať mamka zase nevyšiluje." Čas strávený s ním utíkal neuvěřitelně rychle.
Do auta jsme šli mlčky. Po asi pěti minutách tiché jízdy jsem slyšela rezignovaný povzdych.
"Tak fajn, řeknu ti to. Stejně bys na to přišla časem sama." Jen jsem se na něj překvapeně koukla.
"Když chci, tak mohu slyšet, co si lidé myslí."
"Cože?" Jen pokrčil rameny.
"Takže mi čteš myšlenky?"
"Ne. Tobě ne. Nevím proč, ale u tebe to prostě nefunguje."
"To jsem nějaká divná?"
"Ne, jen jsi výjimečná. Myslím, že to něco znamená." Nastala odmlka, jak každý nechal proudit své myšlenky.
"Jsem rád, že jsem tě našel." Znělo to opravdu upřímně.
"To já taky. Ale pořád o tobě skoro nic nevím a dost mě to trápí."
"Řekl jsem ti o sobě skoro vše."
"Řekl jsi mi jen obecné informace. Nevím, jaký jsi. Co máš rád. Co tě baví. Vím jen, kdo jsi a i u toho jsem dost na vážkách."
Než jsem to však stihla doříct, tak jsme stáli u našeho domu a už mi otevíral dveře auta. Nejspíš se zase nic nedozvím. Chjo. Ta jeho tajemnost mě dostane do hrobu.
"Dobrou noc má výjimečná."
"Hm. Dobrou noc." Znělo to zklamaně? Pokud ano, tak je to dobře. Přesně tak to mělo znít. Naposledy jsem pohlédla do jeho andělské tváře a potom šla domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama