Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 2

25. září 2009 v 17:10 | Nicolette |  Já a Dimitri
Druhý den jsem šla normálně do školy. Ale normálně jsem jen vypadala, nedokázala jsem se totiž přimět myslet na něco jiného než na něj.
Odpoledne po škole jsem šla s holkama do cukrárny a potom do kina. Byly jsme na nějaké romantické komedii. Nevnímala jsem ji, myslela jsem na Dimitriho. Nechápala jsem co se to se mnou děje, vždyť jsem ho viděla jen jednou v životě.
Po kinu jsem čekala sama na autobus, ale - neukázal se. Já si to však vynahradila v noci. Zdál se mi o něm totiž sen. Uběhla nějaká doba, ale on furt nikde. Určitě na mě zapoměl, aby taky ne, jsem naprosto tuctová bruneta se zelenýma očima. Prostě nic vyjímečného, ale on, to je něco. Je úplně odlišný od ostatních kluků, které výdávám každý den. Tak nějak tajemný, ale nevím jak.

Tak a byl tu ten velký den. Kolona. Kdo to zažil, tak ví o čem mluvím. Kluci se přes nevůli navléknou do obleků a holky si s velkou radostí už týdny ne-li měsíce vybírají šaty,které si na tu slávu vezmou. My holky si užíváme pocitu, že jsme opravdu krásné jako princezny v těch dlouhých nadýchaných šatech. Měla jsem na sobě nádherné korzetové šaty bez ramen, dlouhé po zem , s nařasením a štrasovou ozdobou na hrudníku, se štólou. Měli mou oblíbenou barvu, a to krvavě červenou, nebyla ale světlá jako čerstvá krev ale tmavá. Vlasy vyčesané nahoru se spuštěným, natočeným pramenem vepředu. Boty na vysokém podpatku. To byl pocit.
Odtančila jsem v pohodě předváděcí část a šla si sednout k mamce.Taťku nepustili s práce, tak tam byla jen ona, ale bylo to tak lepší protože by se stejně jen pohádali jako obvykle. Seděla jsem u stolu s ní a s kamarádčinou rodinou. Koukala jsem se okolo jak kluci chodí vyzvat k tanci holky okolo, ale pro mě nešel nikdo.Jako obvykle. Smířila jsem se s tím a pohroužila se do rozhovoru u stolu. Najednou jsem za sebou uslyšela ten nejkrásnější a nejsametovější hlas. Jeho hlas.
"Smím prosit?" Otočila jsem se za tím hlasem a pohlédla do té dokonalé tváře.
"Samozřejmě." Tančili jsme mlčky valčík, když už to mlčení asi nevydržel.
"Říkal jsem, že si tě najdu." "Jo, to jsi říkal, ale už je to více jak měsíc." "Já ale neřekl kdy to bude."
"Aha, tak to jsem si neuvědomila, promiň." Řekla jsem jízlivě, ale měl pravdu. To jen já čekala, že to bude hned na další den.
I když bylo v sále teplo, tak měl na rukou hrubé rukavice. Nedalo mi to.
"Je horko, nemyslíš?" "Celkem ano." "Tak proč máš na rukou rukavice?" "To je ale normální. Kluci z vaší skupiny je měli také." "Ano to sice měli, ale měli jen tenké, společenské. Ty tvoje jsou ale hrubé, zimní." "Nedokrvují se mi ruce." "Aha." Usmál se tím krásným pokřiveným úsměvem.
"Tak, Vánoce za dveřmi. Už jsi psala Ježíškovi?" "Ne, tomu už nepíšu pěkných pár let." "Ale něco si přeješ pod stromečkem najít ne?" "Jo, to jo." "Můžu být tak zvědavý a chtít vědět co to je?" "No, já nevím, nikomu jsem to ještě neřekla. Je to takové malé tajemství, nesmíš ho nihomu povědět, ano?" podíval se mi do očí a mě se podlomily kolena, včas mě ale zachytil. "Nepadej mi."zase ten úsměv … uá. "Neboj nikomu to nepovím, slibuju." "Tak jo, ale je to trochu pošetilé. Přála bych si abych našla v tom krásném Vánočním čase, anebo alespoň v dalším roce opravdové štěstí.Takové to štěstí už na celý život." "To není vůbec pošetilé. Je to moc krásné přání." "A co si přeješ ty k Vánocům?" "Já?To samé co ty plus něco navíc." "Co navíc?" "Já bych chtěl k tomu štěstí i lásku na celý život." "To je ještě krásnější přání než to moje." Potom jsem si uvědomila, že jsme protančili asi deset tanců a polovina sálu byla už prázdná. Musela jsem jet domů. Rozloučila jsem se a on mi do ucha pošeptal znovu tu větu.
"Najdu si tě Petro!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama