Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Já a Dimitri 1

24. září 2009 v 18:20 | Nicolette |  Já a Dimitri
Jako každé pondělí jsem musela po tanečních čekat ve městě hodinu a půl na autobus do naší vesničky. Nikdy se mi nic nestalo, i když jsem měla vždy celkem strach. Byla totiž zima, tma a deset hodin večer.

Dnes mi to slušelo. Měla jsem vlasy stáhnuté do drdolu, ten jsem ráda nosila. V něm vpletenou červenou stuhu. A ve stejné barvě splývavé, uplé šaty,které krásné obkreslovaly mou postavu. Nebyla to ani tak červená jako rudá, rudá jako krev, jako oheň,moje oblíbená barva. Protože venku mrzlo, tak jsem si v šatně při odchodu na silonky natáhla ještě zimní punčochy. Místo lodiček kozačky. A nahoru svetr a dlouhý kabát s huňatou šálou. Do vlasů jsem si dala teplou zimní čelenku ve stejné barvě jako šaty. I teď mi to slušelo, ale nebylo mi to vzhledem k tomu,že jsem byla na autobusové zastávce zhola sama k ničemu. Měla jsem celkem strach.
Abych se necítila tak úplně sama, tak jsem si nasadila sluchátka a zapla můj milovaný mp4 přehrávač s mými milovanými ploužáky. Odplula jsem do světa romantiky, proč taky ne, je mi 17, jsem hezká holka atd. Hm,zní to přesvědčivě, ale popravdě si myslím přesný opak, dneska jsem ale i já musela uznat, že si obdivné pohledy kluků v sále a nával u mě při pánské volence zasloužím.
Najednou za mnou někdo promluvil, opravdu jsem se lekla až jsem poskočila. Stál tam ten nejkrásnější mladý muž jakého jsem kdy viděla. Říkám mladý muž, protože to nebyl už kluk, ale dospělý muž. Měl tmavě hnědé zdravím a leskem zářící vlasy a oslnivě bílé zuby v úžasném skřiveném úsměvu. Byl oblečený na to jaká byla zima celkem lehce,ale o to víc přitažlivě. Měl na sobě černé kalhoty,bílý rolák a koženou rozeplou bundu. Ale když jsem se podívala pozorněji, tak jsem zjistila, že má křídově bílou pokožku, tak bílou,jako jsem u žádného člověka nikdy ještě neviděla.
Uvědomila jsem si, že na něj už nějakou chvíli civím. Jakmile jsem se vzpamatovala, vyndala jsem si z uší sluchátka a zeptala jsem se na co se ptal. Usmál se zase tím krásným úsměvem a zopakoval svou otázku tím nejkrásnějším hlasem.
"Máte, nebo máš tady volno?"
A zase ten úsměv.
"Máš. Ano ," rozhlédla jsem se na ukázku, že tam nikoho jiného nevidím "mám tady volno."
"A mohl bych si k tobě přisednout?"
"Samozřejmě."
Sedl si vedle mě na lavičku. Měl ladné pohyby, jako nějaká laň, nebo nějaké takové zvíře, ale určitě ne jako obyčejný muž. Najednou mnou projel mráz a zachvěla jsem se. Díval se na mě pohledem, který mě vyděsil, díval se jako šelma na svou potravu, kterou se chystá chytit. Spatřil v mých očích to zděšení a jeho pohled se rázem změnil. Znovu jsem se zachvěla chladem.
"Je zima co?Nechceš půjčit bundu, nepotřebuju ji, je mi teplo." Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Cože?Vždyť mrzne. Jak ti může být teplo?" Najednou odvrátil pohled.
"To je jedno." Nastala odmlka. "Nepředstavil jsem se, omlouvám se. Jmenuji se Dimitri Cullen."
"Já Petra Novotná." Poprvé za svůj život jsem se styděla za své tak obyčejné jméno a ještě více za příjmení, nejčastější v republice, které vedle jeho úplně zanikalo.
Takto jsme si povídali až dokud mi nepřijel autobus. Myslela jsem si, že s ním jede taky, ale on nenastupoval. Zeptala jsem se proč nejede. Odpověděl, že jenom nechtěl abych tam seděla sama,protože se tu potuluje plno individuí a nahodil zase ten úsměv,tentokrát v něm bylo ale něco tajemnějšího. Zeptala jsem se tedy jestli ho ještě někdy uvidím. Odpověď mě zaskočila.
"Najdu si tě, Petro."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 SaMaNTha SaMaNTha | Web | 19. října 2009 v 10:17 | Reagovat

Oh, zvláštní příběh:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama