Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Deprese vítězí.....nedovolte jí to!!!

30. září 2009 v 23:46 | Nicolette |  Básničky
Tlačí mě to na hrudi, otevírá rány.

Zloba se strachem se mísí a zloba je křísí.
Zoufalost je živí, troufalost mizí.
Myšlenky se mísí s tou rudou krví.
Slza z oka steklá, klouže k zemi.
Tam se roztříští a zmizí.
Zmizí jako život, jako pára.
Byla kapka, není voda.
Já to vše moc chtěla, ona mi to vzala.
Ona je vina, ona to ze mě udělala.
Nejsem čistá, jsem jako špína sama.
Špinavá celá zvenčí i uvnitř.
Svěcená voda mi pomůže? Ona to zvrátit nemůže.
Do záhuby se řítím, slzy nepočítám.
Spřízněnou duši hledám, do tmy padám.
Topím se, však kruh tu není.
Možná jen ten začarovaný.
Konce nemá, do svého nitra mě tahá.
Ve vír smrtící se mění, mé nitro se nezmění.
Zloba na sebe je hrozná, horší než vražda samotná.
Kráčím hlubokým lesem, cestu neznám.
Kam ona mě vede, její konec hledám.
Ten konec jsem já sama. Ona se kroutí a já padám.
Padám ztěžka na nos, umírám nemohoucí.
Já sama umírám, tělo zůstává.
Skořápka není všechno, já zoufalá.
Kdos ty, že mě soudíš? Snad ne osud, ten hříšník.
Jak já se bojím, smrt přichází.
Tentokrát mě už neopustí.
Bude mě trýznit léta, až do konce života.
Chci být lehká, andělům závidím, křídla mám ztěžklá, já odpadlík.
Padlý anděl, leda že bys mě slepil.
Jsem na tisíce kousků, sekunďák nestačí.
Mé srdce bolí a krvácí.
Špatně se hojí, rány se zanítí.
Lékař nic nezmůže, ty rmoutící.
Špatně dýchám už končím.
Lásku nehledám, ta mě asi nevyléčí.
Nesnažím se, rezignace hloupá, ta jediná stoupá.
Nadání ztrácím, ty špatná.
Špatnost na poli svém sklízím, přetvářka sluncem je.
Ona mě chrání před samým peklem.
V něm se však náhle ocitám.
Plameny mě pálí, očistec znamenají.
Ten však není úplný, nebe si nezasloužím.
Život mi padá na nahá chodidla.
Sama si po něm šlapu, co dělám?
Žiju, líp to neumím.
Kdo mě to naučí? Nikdo. Život sám, ten co mě opouští.
Opouští s odhodláním, deprese mě na zem valí.
Ta jen nejhůř končí, tam, kde je uklidnění.
Po tom já toužím, křičím, buším.
K ničemu mi to není.
Jít dál musím, nikdo se mě neptal.
Kam chci a jak dál. Jdu a neřeším, nástrahy snad vyřeším.
Na umření mladá, dívka se zdála.
Seděla sama, neplakala.
Křičela z plna hrdla, však hlásku nevydala.
Stromy ji těšily, ptáci zpívali.
Zpívali o naději, co ztratila. O té, co jí zradila a opustila.
Opustila jako všechno, zradila jako lež.
Lež ne už nevinná. O to víc však bolestivá.
Slza samotná, ven se prodírá.
Další, další přibývá.
Stavidla povolila, dívka se třese. Vzlyky jsou hluboké. Slzy velké.
Venku mrholí, v ní leje. Co se to s ní děje?
Nechtěla být zlá, ona se snažila.
Bránit se musela, aby přežila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama