Je úplně jedno, co chceš. Důležité je, aby tě to dělalo šťastným!

Znovu začínám psát

9. března 2012 v 14:21 | Nicolette |  Básničky
Čekám, až řekneš co cítíš,
snad mě tím nezlomíš.

Zdá se mi to dlouho, přec je to pár dní.
Plakala jsem já, potom i ty.
Já žalem, ty lítostí.
Litovals, žes mě nechal jít a ublížil mi, nezvládal, že já to zvládla bez emocí.
Jsem taková, ty pláčeš, já uvnitř bojuji a dál den co den se vztyčenou hlavou funguji.
Nezastavil se čas, ten dál plyne kolem nás.
Jako voda v řece sílící s oblevou, jako racci nad skálou.
Vyrovnávám se den za dnem s tou strátou, pomalu, krok po kroku jdu dál.
Ty stále pláčeš a prosíš. Tak tedy ano, slevuji.
Bude to ale těžký boj, připrav se na možnou prohru.
Bojím se, že vyhraješ, já ti otevřu znovu svou bránu, ale zlomíš v ní klíč, což by bolelo.
Bolí už to teď, na půl cesty. Krvácím a přesto, stále to cítím.
Ten cit, co nezmizel ani se zradou, slábne a přec sílí spolu s odcházející zimou.
Je tu a neodchází, proto prosím už neplač a vyslov slova rozhodnutí.
Rozhodnutí o životě mém i tvém, jakoby ten most mezi námi nikdy nebyl narušen.
Narušen ale byl a jen ty máš maltu na jeho opravu.
Nechci být prasklý most, zalep mě nebo zboř.
Definitelně to rozsekni, ať s tebou nebo bez tebe můžu učinit další kroky.
Kroky osudu, kroky mé. Když budeš chtít, budou společné.
 

Ono to nějak vykrystalizuje

9. března 2012 v 14:14 | Nicolette |  Diary
No, dlouho jsem zde opět nebyla. Nebyl čas, ani nálada.
Maturitní ročník v plném proudu, pomalé rozkoukávání na trhu práce, příprava na přijímačky a soukromé problémy jako nikdy. Tak to je shrnutí mé momentální situace v jedné větě. Takhle napsané na dvou řádcích to vypadá strašně banálně, ve skutečnosti mi to trochu přerůstá přes hlavu.

Konec znamená začátek

2. prosince 2011 v 14:19 | Nicolette
Bývá to tak, denně se setkávám s lidmi, kteří znamenají začátek a kteří znamenali konec.
Těch, kteří znamenali konec je pochopitelně více, je jich dost a většinu potkávat nechci, ale potkávám je. Děje se to, obyčejně to nezvládám a potom zalézám do koutků duše, ale už to nechci dělat, snažím se to změnit.
Jsem hrdá, koukejte! Naučit se chodit se vztyčenou hlavou mi trvalo opravdu dlouho a stále mi to občas nejde a nedělám všechno co bych chtěla tak, jak bych chtěla. Dávám tomu ale čas, pomalu to snad půjde, obnovení starých přátelství a tak... Půjde to, věřím tomu.

Teď v tento moment se ale dusím svou vlastní vinou, je tu přede mnou naservírovaná a já se jí nemůžu zbavit, má červené reflektory a buší mi do stěn mé lebky. Je to tupá bolest, mám pocit, jakoby vzduch byl těžký a hustý, nedá se dýchat. Vím, můžu si za to sama a chtěla bych zdůraznit, že ničeho nelituji, ale dusí mě to a teď nemám ještě sílu to změnit. Prostě ještě nechci. Na to budu mít celý život, aspoň doufám.
Jen se asi udusím...
 


Láska přichází?

21. září 2011 v 15:00 | Nicolette |  Diary
Víte, drazí milí... asi jsem našla někoho na "lásku". Jsem po jeho boku šťastná a třepu se jako motýlek. Usmívám se a tančím jako vlčí mák ve větru.
Možná se i zamiluju... možná, uvidíme, vypadá to slibně... zatím si budu poletovat na svém obláčku, snad mě nikdo neshodí do reality...

Já se nesesypu!!!

16. září 2011 v 14:12 | Nicolette |  Diary
Já se opravdu nesesypu!!!
I když jsem k tomu dnes neměla daleko, což je krizový stav... kvůli čemu to bylo je ovšem ještě krizovější.
Bylo mi skvěle, potkala jsem přátele a smála se, potom jsem se s nimi ale rozloučila a při průchodu autobusovým nádražím potkala bývalého. Nemělo by mě to rozhodit, ale rozhodilo, hodně. Měla jsem a mám pocit, že pokud každou chvíli neomdlím, tak se minimálně sesypu.
Nevím, co to se mnou je, to já se rozešla s ním, on je ten, kdo by se měl trápit... navíc, proboha je to už skoro rok.
Měla bych přestat vyšilovat... ale dlouho to bylo v pohodě a v pořádku, ale najednou to není vůbec v pořádku a nelíbí se mi to.
Možná je to tím, že jsem už dlouho sama... a už i okolí mi říká, že bych se měla zase zamilovat, protože mi chybí energie a zase jsem moc vážná. Mají pravdu, jsem unavená, potřebovala bych "dolít šťávu"...

Někdo na lásku???

Já a Dimitri 32 Konec nemusí být opravdu koncem

15. září 2011 v 16:25 | Nicolette |  Já a Dimitri
Tak, máme tady poslední díl, je to trošku smutné, že příběh končí... ani mě se to nelíbí, možná s tím časem ale něco udělám... přeji pěkné počtení a omlouvám se, že to tak trvalo.

Nebyl to dobrý nápad... i tak se to povedlo.

15. září 2011 v 16:21 | Nicolette |  Diary
Dobře, hledat a pročítat blog bývalého asi není ten nejlepší nápad, když se mi začínalo chtít brečet, tak jsem to vypla, přece si něčím takovým nezkazím den, nejsem pitomá(občas)!!!

Tento den se i přesto povedl, nesplnila jsem sice všechny předsevzetí, ale i tak, ano.

Spadnul mi na hlavu list

12. září 2011 v 21:38 | Nicolette |  Diary
Dnes mi na hlavu při průchodu parkem spadnul list, rozhlédla jsem se okolo, do korun stromů a se zlátnoucím listím si uvědomila, že začal podzim.

Další články


Kam dál